Sešit č. 2-3/1968

Postoupit trestní věc mladistvého jinému soudu podle § 295 tr. ř. může soud v kterémkoli stadiu řízení, a to i v řízení po právní moci rozsudku (např. k rozhodnutí podle § 60 tr. zák.).

Skutočnosť, že výsledky dedično-biologickej skúšky nasvedčujú väčšou pravdepodobnosťou otcovstvo iného muža, nemôže byť sama o sebe dostatočným podkladom pre splnenie zákonného predpokladu, že totiž je celkom vylúčené otcovstvo manžela matky k dieťaťu, narodenému za trvania ich manželstva. Zákon pripúšťa vyvrátenie zákonnej domnienky otcovstva manžela matky len vtedy, ak dôkaz opaku je určitý a nezvratný a nielen viac či menej pravdepodobný.

I. Byl-li odsouzenému na základě rozhodnutí presidenta republiky o amnestii dříve uložený trest odnětí svobody zcela nebo zčásti prominut pod podmínkou, že se po určitou dobu nedopustí úmyslného trestného činu, nelze mít za to, že dřívější trest odnětí svobody byl vykonán dnem, kdy byl odsouzený z výkonu trestu propuštěn, dokud obviněnému stanovená zkušební doba úspěšně neuplynula.

I. Ze znění § 22 odst. 2 tr. zák. z r. 1950 vyplývá, že smyslem tohoto ustanovení bylo doplnit prvý trest druhým trestem tak, aby oba tresty dohromady v souhrnu tvořily jeden trest rovnající se trestu úhrnnému ve smyslu § 22 odst. 1 téhož trestního zákona. Tentýž smysl má i § 35 odst. 2 tr. zák. o trestu souhrnném. Společným cílem obou citovaných ustanovení tedy bylo a je, aby předchozí trest s dodatkovým (v souhrnu) nebo souhrnný trest tvořil jednotu, jako by šlo o trest úhrnný. Znamená to tedy, že odsouzený při dodatkovém nebo souhrnném trestu musí být zásadně ve stejné situaci jako v případě trestu úhrnného, tj. jako by o všech spáchaných trestných činech bylo rozhodnuto v jednom řízení.

K výkladu § 18 not. řádu. Postup podle tohoto ustanovení předpokládá, že jde o účastníky řízení.

K výkladu § 474 odst. 1 o. z. Pojem společné domácnosti ve smyslu cit ustanovení je nutno vykládat tak, že zpravidla předpokládá společné bydlení. Doba jednoho roku se počítá zpět ode dne úmrtí zůstavitele.

Závěr soudu o tom, že u pachatele jde o mimořádné poměry ve smyslu § 40 odst. 1 tr. zák., nelze opírat o pouhou úvahu, která není podložena důkazy. To platí i pro závěr o narušeném tělesném a duševním zdraví pachatele v souvislosti s jeho stářím.