část trestní

I. Pro naplnění znaku podněcování u trestného činu šíření toxikomanie podle § 287 tr. zákoníku se nevyžaduje, aby pachatel, pokud nabízí k prodeji prostředky sloužící ke zneužívání drogy, nabízel přímo látky, jež předmětné omamné nebo psychotropní látky obsahují, ale postačí, jestliže veřejně prezentuje širší sortiment takových produktů, látek, nástrojů či výrobků apod., které se ke zneužívání omamných a psychotropních látek obvykle používají, tyto látky připomínají nebo na ně v různých souvislostech poukazují. Podněcováním v uvedeném smyslu je posuzovaná činnost tehdy, jestliže je ve svém souhrnu způsobilá ovlivnit rozhodnutí jiných osob k tomu, aby návykové látky jiné než alkohol zneužily, nebo v nich takové rozhodnutí vzbudit, aniž by k tomuto účinku skutečně došlo. 

II. Zákonná podmínka § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, že „jde o věc nebo jinou majetkovou hodnotu^*), u níž hrozí nebezpečí, že bude sloužit ke spáchání zločinu“ vyjadřuje obecný předpoklad, že tato věc nebo jiná majetková hodnota může být ke spáchání zločinu užita. Na možnost spáchání zločinu lze usuzovat z povahy, konkrétního určení a účelu věci nebo jiné majetkové hodnoty. Není proto v této souvislosti rozhodné, že pachatel byl uznán vinným přečinem, ale důležité je, že zabrané věci nebo jiné majetkové hodnoty mohou sloužit ke spáchání závažnější trestné činnosti zákonem posuzované jako zločin ve smyslu 14 odst. 2 tr. zákoníku.

^*) Poznámka redakce: Jedná se o ustanovení § 101 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 5. 2015. Zákonem č. 86/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, který nabyl účinnosti dne 1. 6. 2015, byla mimo jiné i v tomto ustanovení trestního zákoníku, jeho úvodní části, slova „nebo jiné majetkové hodnoty“ zrušena.

I. K odpovědnosti novináře za pravdivost zveřejňovaných informací. 

II. Soud může v hlavním líčení podle § 222 odst. 2 tr. ř. postoupit věc jinému příslušnému orgánu jen tehdy, má-li ve výsledcích provedeného dokazování dostatečný podklad pro závěr, že jednání, které není trestným činem, by mohlo být posouzeno jako přestupek. Musí tedy jít o zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je výslovně označeno v přestupkovém zákoně nebo jiném zákoně, přičemž nejde o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin (§ 2 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě soud obviněného obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostí.

I. Obsahovou náležitostí výroku o vině odsuzujícího rozsudku je takový popis skutku, jehož jednotlivé části odpovídají příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným. Motiv nebo pohnutku trestného činu je nutno uvádět ve výroku odsuzujícího rozsudku (resp. v popisu skutku), pokud je znakem příslušné skutkové podstaty trestného činu. 

V jiných případech zpravidla postačí takové okolnosti uvést jen v odůvodnění rozsudku a jejich uvedení ve výroku je nadbytečné. Jejich nadbytečné uvedení ve výrokové části rozsudku však nelze pokládat za vadu rozsudku, jež by mohla vést k jeho zrušení ve smyslu ustanovení § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. 

II. Kdykoliv v průběhu řízení má obviněný právo ukončit zmocnění svého obhájce k obhajobě a zvolit si nového obhájce (§ 33 odst. 1 tr. ř.). Neoznámí-li však obviněný příslušnému orgánu činnému v trestním řízení změnu obhájce včas, a to zpravidla předložením plné moci (č. 51/2010 Sb. rozh. tr.), aby mohl být nový obhájce vyrozuměn v zákonné lhůtě (je-li stanovena) o nařízeném úkonu trestního řízení, je podle § 37 odst. 2 tr. ř. obhájce dříve zvolený nebo ustanovený povinen vykonávat obhajobu, není-li z obhajování vyloučen, až do doby, než ji osobně převezme později zvolený obhájce. 

Změna v osobě obhájce tak zásadně není důvodem pro neprovedení již nařízeného úkonu trestního řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/96, uveřejněný pod č. 293/1996 Sb.). 

Jestliže o nařízeném hlavním líčení nebo veřejném zasedání byli obviněný i jeho dosavadní obhájce řádně a včas vyrozuměni, jsou mu přítomni a naopak nově zvolený obhájce se k tomuto úkonu nedostavil, pak jen nepřítomnost nově zvoleného obhájce není překážkou provedení tohoto hlavního líčení nebo veřejného zasedání.

Jestliže obviněný v rámci návrhu stran na doplnění dokazování dá soudu toliko na zvážení, zda případně provede další důkaz (např. znalecký posudek), pak takové vyjádření, kdy další postup ponechává výlučně na úvaze soudu, nelze považovat za relevantní návrh na doplnění dokazování, o kterém by bylo zapotřebí rozhodnout. Pokud soud takový postup nezvolí, nejde o případ tzv. opomenutého důkazu.

I. Dovolání nejvyššího státního zástupce v neprospěch obviněného podle § 265a odst. 3 tr. ř. je nepřípustné jen v případech, kdy odvolací soud použil ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř., popř. § 264 odst. 2 tr. ř. o zákazu reformace in peius v souladu se zákonem. 

II. Jestliže soud prvního stupně původně uznal obviněného vinným dvěma dílčími útoky naplňujícími znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu, přičemž po zrušení rozsudku k odvolání podanému jen obviněným, popř. jen v jeho prospěch, a vrácení věci soudu k novému projednání a rozhodnutí, jej uznal vinným stejným zvlášť závažným zločinem spáchaným toliko jediným útokem, zatímco druhý útok posoudil jen jako přečin, tak i když byl obviněný nově uznán vinným dvěma trestnými činy (jedním zvlášť závažným zločinem a navíc jedním přečinem), nejde o porušení zákazu reformace in peius. 

Porušení procesní zásady zákazu reformace in peius nelze pokládat za hmotněprávní okolnost způsobující zánik trestní odpovědnosti, a proto z tohoto důvodu obviněného nelze zprostit obžaloby, a to ani podle analogie podle § 226 písm. e) tr. ř. ¹⁾  

¹⁾ Poznámka redakce: K postupu soudů vztahujícímu se k dodržení zásady zákazu reformace in peius - srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 41/2007 Sb. rozh. tr.

Násilným jednáním vůči těhotné ženě vedeným úmyslem vyvolat u ní potrat nebo usmrtit plod pachatel naplňuje základní skutkovou podstatu trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku (popřípadě jeho pokusu), když vyvolání potratu nebo usmrcení plodu je samo o sobě těžkou újmou na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. g) tr. zákoníku. Tímto jednáním však nelze bez dalšího naplnit znak kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu spočívající v jeho spáchání ze zavrženíhodné pohnutky ve smyslu § 145 odst. 2 písm. h) tr. zákoníku. 

Okolnost, že úmyslné vyvolání potratu nebo usmrcení plodu může být z povahy věci spácháno jen na těhotné ženě, odůvodňuje posouzení činu jako trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, popř. pokusu tohoto trestného činu, aniž by tu byl rozpor se zákazem dvojího přičítání jedné a téže skutečnosti k tíži pachatele. Prostřednictvím znaku „na těhotné ženě“ tato skutková podstata ji chrání coby předmět útoku nejen jako těhotnou, resp. jako nositelku plodu, tzn. v tomto užším rozsahu, nýbrž šířeji jako osobu ve specifickém psycho-fyzickém stavu