část trestní

I. Za tíseň ve smyslu ustanovení § 253 odst. 1 tr. zák. je třeba považovat tíživou situaci poškozeného mimořádné povahy, která je vyvolána určitou naléhavou potřebou, jejíž uspokojení není v momentálních možnostech poškozeného. Je to např. situace, kdy v důsledku neschopnosti okamžitě splatit dříve vzniklý závazek může poškozený přijít o celý majetek. Z hlediska posouzení trestní odpovědnosti osoby, která jedná za podmínek ustanovení § 253 tr. zák. a zneužívá tísně jiného, není vůbec podstatné, zda poškozený si takový stav tísně zapříčinil sám, nebo k němu došlo pod vlivem okolností na jeho vůli nezávislých. 

II. Při posuzování, zda jde v případě sjednané půjčky o příslib plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, jak předpokládá ustanovení § 253 odst. 1 tr. zák., je třeba zvažovat vedle hodnotového poměru vzájemných plnění i dobu, na kterou je půjčka uzavřena. Uvedený znak lze spatřovat např. v uzavření smlouvy o půjčce finanční částky 293 000 Kč na dobu tří měsíců s příslibem uhrazení smluvní odměny ve výši 131 850 Kč.

Pochybnosti o právu k věci, která byla podle § 78 tr. ř. vydána, nebo podle § 79 tr. ř. odňata ve smyslu ustanovení § 80 odst. 1 tr. ř., bývají zpravidla tehdy, když právo k takové věci uplatňuje další osoba, popř. více osob. Je-li tomu tak, je třeba učinit opatření podle ustanovení věty třetí § 80 odst. 1 tr. ř. o uložení věci do úschovy. Orgán činný v trestním řízení vyvstalé pochybnosti o právu k věci neodstraňuje prováděním samostatného dokazování zaměřeného jen na tuto otázku, které by jinak nemělo význam pro rozhodnutí ve věci samé.

Dílčím útokem ve smyslu § 89 odst. 3 tr. zák. je nutno rozumět nejen samotné jednání - projev vůle pachatele ve vnějším světě, které naplňuje tento znak objektivní stránky skutkové podstaty určitého stejného trestného činu, ale i naplňování ostatních znaků jeho skutkové podstaty. Každý dílčí útok totiž musí mít všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, o jehož pokračování má jít.^*) 

Např. u trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. je za dílčí útok nutno považovat i naplňování následku, který vznikl v příčinné souvislosti s dílčím jednáním. Jestliže je na základě nepravdivého formuláře předloženého pachatelem vyplácena určitá dávka, na kterou by v případě uvedení správných údajů neměl pachatel nárok, vzniká následek trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. spáchaného tímto útokem - škoda na cizím majetku, jakož i obohacení pachatele - postupně po dobu, po kterou byly na podkladě nepravdivého formuláře vypláceny jednotlivé dávky. Tento útok není časově ukončen doručením nepravdivého formuláře plátci dávek, ale až převzetím poslední takové výplaty. Z takového časového vymezení útoku je nutno vycházet při hodnocení, zda další útok záležící v předložení nového nepravdivého formuláře a pobírání dávek je v časové souvislosti s předcházejícím útokem ve smyslu ustanovení § 89 odst. 3 tr. zák.

^*) Tím není dotčena důležitá zásada posuzování trestných činů proti majetku spáchaných formou pokračování vyplývající z rozhodnutí uveřejněného pod č. 22/1991Sb. rozh. tr. Srov. tam uvedený výklad zákonných znaků následku a způsobení škody nikoli nepatrné při páchání majetkového trestného činu formou pokračování.

Vzhledem k tomu, že zákonodárce stanovením znaků skutkových podstat jednotlivých trestných činů vyjádřil i jejich tzv. typovou nebezpečnost, je vyloučeno obecně stanovit podmínky, za nichž skutky, které jinak naplňují znaky některé skutkové podstaty, dosahují zákonem ( § 3 odst. 2 tr. zák.) požadovaného stupně nebezpečnosti pro společnost. Šlo by vlastně o nepřípustné rozšiřování znaků skutkové podstaty, které musejí být k trestnosti činu naplněny. 

Proto u skutkové podstaty trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák. nelze dovodit, že k trestnosti činu z hlediska materiální podmínky je nutné, aby pachatel jednal za okolností na straně poškozeného, které činí omezování užívacího práva pro něho nějakým způsobem citelnějším (např. nemá kde přespávat).

Pro naplnění podmínky čl. 3 odst. 1 písm. c) Úmluvy o předávání odsouzených osob (uveřejněna pod č. 553/1992 Sb.) spočívající v požadavku, aby zbytek trestu odnětí svobody, který je třeba ještě vykonat, činil nejméně šest měsíců, v případě, kdy cizozemský soud uloží trest odnětí svobody v určitém časovém rozpětí vymezeném minimální a maximální dobou jeho trvání (např. trest odnětí svobody je stanoven od pěti do dvaceti pěti let), je s ohledem na podstatu a smysl této Úmluvy rozhodující maximální výměra uloženého trestu.