část trestní

Zneužití bezbrannosti jiného ve smyslu ustanovení § 241 odst. 1 tr. zák. o trestném činu znásilnění může spočívat i v tom, že pachatel vědomě spáchá útok vůči poškozenému, který je vlivem nízké fyzické a duševní vyspělosti výrazně omezen v možnostech účinných projevů odporu vůči jednání pachatele, zejména stalo-li se tak na odlehlém místě.

Rozhodnutí o přeřazení obviněného do jiného režimu výkonu vazby mohou učinit jen orgány Vězeňské služby České republiky, které postupují v souladu s příslušnými ustanoveními zák. č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, ve znění pozdějších předpisů, a vyhlášky č. 109/1994 Sb., kterou se vydává řád výkonu vazby, ve znění pozdějších předpisů. Podle ustanovení § 70a odst. 1 písm. e) tr. ř. je třeba ve vazebních věcech bez průtahů vyrozumět příslušnou věznici o zákonném označení trestných činů, pro které je obviněný stíhán, nebo o jeho změně. Ve věci, v níž byl obviněný rozsudkem soudu prvního stupně zproštěn obžaloby pro jeden z trestných činů, které mu byly kladeny za vinu, a u ostatních bylo rozhodnuto o jeho vině ve shodě s obžalobou, tato povinnost nastane jen tehdy, jestliže státní zástupce nepodá odvolání v neprospěch obviněného proti zprošťující části vyhlášeného rozsudku. V takovém případě (pokud by např. bylo podáno pouze odvolání obžalovaného) by již nepřicházela v úvahu změna právní kvalifikace stíhané trestné činnosti obžalovaného v jeho neprospěch (§ 259 odst. 4 tr. ř.) a bylo by na místě informovat příslušnou věznici o změně právní kvalifikace založené dosud nepravomocným rozsudkem. To by se mohlo promítnout do změny režimu vazby, jestliže kvalifikace trestného činu, u něhož došlo ke zproštění obžaloby, byla pro dosavadní režim vazby určující.

Nárok na náhradu škody způsobené zaměstnancem třetí osobě zaviněným porušením povinnosti při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s nimi (§ 420 odst. 2 obč. zák.), pokud nejde o exces ze strany zaměstnance, za který by odpovídal výlučně sám, může v adhezním řízení uplatnit pouze zaměstnavatel, který poskytl této třetí osobě odškodnění a u něhož je zaměstnanec (obviněný) v době způsobení škody v pracovním poměru. Poškozená třetí osoba může své nároky uplatňovat pouze vůči zaměstnavateli, u něhož byl obviněný v době činu zaměstnancem, nikoliv však v trestním řízení proti tomuto obviněnému.

I. Přestože skutková podstata trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. sankcionuje některé případy porušování zákazu konkurence v hospodářské soutěži, nemá tzv. blanketní dispozici, neboť neodkazuje na ustanovení obchodního zákoníku upravující zákaz konkurence a nepodmiňuje trestní odpovědnost porušením takového zákazu, ale trestní zákon v ní stanoví vlastní znaky charakterizující porušení zákazu konkurence, včetně postavení pachatele, typu jednání a specifického úmyslu. Proto z hlediska trestní odpovědnosti za trestný čin podle § 128 odst. 2 tr. zák. nezáleží na tom, zda pro pachatele platil zákaz konkurence i podle obchodního zákoníku nebo jiného předpisu, resp. podle společenské smlouvy či stanov obchodní společnosti nebo družstva, a zda porušil i takový zákaz. Na druhé straně z uvedeného vyplývá, že porušení zákazu konkurence stanoveného předpisy obchodního práva nebo společenskou smlouvou či stanovami obchodní společnosti nebo družstva samo o sobě nezakládá trestní odpovědnost podle citovaného ustanovení trestního zákona. II. Stejným nebo podobným předmětem činnosti dvou nebo více podnikatelských subjektů může být z hlediska trestní odpovědnosti podle § 128 odst. 2 tr. zák. zásadně každý předmět činnosti, v němž jsou tyto subjekty oprávněny podnikat, a to bez ohledu na skutečnost, zda v době spáchání trestného činu podle citovaného ustanovení skutečně podnikají právě ve shodném nebo podobném předmětu činnosti a zda jsou v reálném konkurenčním vztahu na trhu.

I. Jestliže ve výrokové části rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. v jednočinném souběhu s pokusem trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle § 8 odst. 1 a § 249 odst. 1 tr. zák., jsou uvedeny skutečnosti vztahující se pouze k zákonným znakům dokonaného trestného činu poškozování cizí věci, aniž jsou popsány okolnosti činu obviněného vyjadřující jeho záměr zmocnit se cizí věci za účelem jejího dočasného užívání, pak se jedná o závažnou vadu rozsudku ve smyslu § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř., a to i tehdy, jestliže všechny skutečnosti potřebné k naplnění zákonných znaků pokusu trestného činu neoprávněného užívání cizí věci jsou obsaženy v odůvodnění rozsudku. II. Zákaz změny k horšímu ve smyslu § 259 odst. 4 tr. ř. nebrání odvolacímu soudu v tom, aby z podnětu odvolání podaného výlučně ve prospěch obžalovaného doplnil ve výroku svého rozsudku (§ 259 odst. 3 tr. ř.) popis rozhodných skutkových zjištění tak, aby v něm byly obsaženy též skutečnosti vyjadřující zákonem požadované znaky skutkové podstaty toho trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným již rozsudkem soudu prvního stupně, které soud prvního stupně sice vzal za prokázané, avšak výslovně je neuvedl ve výrokové části rozsudku. Jestliže se v takovém případě doplnění popisu skutku neprojeví zpřísněním jeho právní kvalifikace, zvětšením rozsahu a závažnosti následků apod., pak se tím nijak nezhoršuje postavení obviněného.

Trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr. zák. spočívajícího ve zkrácení cla ve větším rozsahu se může dopustit i pachatel, který jako statutární orgán obchodní společnosti odpovědný za provozování soukromého celního skladu zřízeného pro tuto společnost provedl změnu režimu dovezeného zboží podléhajícího clu a uloženého v tomto skladě (např. rozhodl o vyskladnění neprocleného zboží do volného oběhu a o jeho prodeji), pokud uvedenou změnu zatajil celním orgánům, takže v jejím důsledku nebylo vyměřeno clo na takové zboží. Překážkou spáchání uvedeného trestného činu není ani skutečnost, že celní dluh, jehož se týká zkrácení cla, byl zajištěn ručením.