část trestní

Doručuje-li soud prostřednictvím pošty zásilku určenou do vlastních rukou za podmínek obsažených v § 64 odst. 1 tr. ř., jejíž uložení není podle § 64 odst. 4 tr. ř.*  vyloučeno, potom právní účinky doručení nastanou tzv. fikcí doručení vyplývající z ustanovení § 64 odst. 2 tr. ř.** a jen za dodržení zde uvedeného předpokladu, že nebyl-li adresát zásilky zastižen, zásilka se uloží a adresát se vhodným způsobem vyrozumí, kde si ji může vyzvednout. Vhození písemnosti do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky upravené jako způsob doručování jiných písemností podle § 50 odst. 1 občanského soudního řádu se neuplatní. Vhození písemnosti do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky je v případě doručování do vlastních rukou faktickým, neformálním úkonem, od kterého se neodvíjejí žádné právní účinky spojené s doručováním. 

Pokud je do vlastních rukou doručována např. zásilka obsahující vyrozumění o veřejném zasedání a nejsou-li splněny zákonné podmínky uvedené v § 64 odst. 2 tr. ř. proto, že zásilka byla okamžitě vhozena do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky, nemohla nastat tzv. fikce doručení. Vyrozumění o veřejném zasedání tak nebylo řádně doručeno, nebyla ani zachována zákonem stanovená lhůta k přípravě na veřejné zasedání, a proto veřejné zasedání nelze konat v nepřítomnosti obviněného.

* Ve znění účinném do 31. 12. 2011.

** Ve znění účinném do 31. 12. 2011.

Za svědka v materiálním smyslu podle § 235 odst. 2 písm. e) tr. zák.* lze pokládat osobu, která vnímala skutečnosti, jež mohou být podkladem pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, přičemž vyděračské jednání pachatele je vedeno úmyslem odradit ji od řádného plnění jejích povinností svědka vyplývajících z ustanovení § 97 a násl. tr. ř. (k tomu č. 15/2002 Sb. rozh. tr.). 

Svědkem v materiálním smyslu však není osoba, která je pachatelem (§ 9 odst. 1 tr. zák.)**, spolupachatelem (§ 9 odst. 2 tr. zák.)*** nebo účastníkem (§ 10 odst. 1 tr. zák.)**** trestného činu, o němž má sdělit své poznatky, a proto jí nelze poskytnout proti vydírání zvýšenou ochranu podle § 235 odst. 2 písm. e) tr. zák. 

Jestliže je jako svědek vyslýchána osoba, jejíž trestní věc byla podle § 23 odst. 1 tr. ř. vyloučena ze společného řízení vedeného též proti ní jako proti spoluobviněnému, přičemž má vypovídat pouze o činu, jehož je spolupachatelem, má postavení svědka jen procesně formálně, jelikož hmotně právně je pachatelem. Vyděračské jednání spolupachatele (dříve spoluobviněného) takové osoby spáchané na ní v souvislosti s jejím předvoláním k soudu a výkonem jejích povinností jako svědka lze za splnění dalších zákonných podmínek právně posoudit jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., nikoliv též podle odst. 2 písm. e) tr. zák.

* Nyní jde o o trestný čin vydírání podle § 175 tr. zákoníku a zákonný znak uvedený v § 175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. 

** Nyní jde o § 22 tr. zákoníku.

*** Nyní jde o § 23 tr. zákoníku.

****  Nyní jde o § 24 odst. 1 tr. zákoníku.

Uložení dohledu nad chováním odsouzeného podle § 99 odst. 6 tr. zákoníku je podmíněno tím, že soud rozhodne o jeho propuštění z ochranného léčení. Jestliže soud rozhodne pouze o změně formy ochranného léčení z ústavní na ambulantní podle § 99 odst. 5 tr. zákoníku, nelze odsouzenému tento dohled uložit.

U pokračování v trestném činu podle § 116 tr. zákoníku je pro posouzení, zda došlo k promlčení trestní odpovědnosti podle § 34 odst. 1 tr. zákoníku, rozhodné, kdy byla trestná činnost ukončena. Podstatný je proto okamžik, kdy bylo ukončeno páchání posledního dílčího útoku tohoto trestného činu. Počátek běhu promlčecí doby podle § 34 odst. 2 tr. zákoníku nelze odvíjet samostatně od spáchání jeho dílčích útoků, eventuálně jen některých z nich, ale až od toho okamžiku, kdy bylo ukončeno jednání u posledního dílčího útoku, anebo od okamžiku, kdy nejpozději nastal účinek vyvolaný některým z dílčích útoků, jde-li o trestný čin, u něhož je účinek znakem základní nebo kvalifikované skutkové podstaty. 

Tato zásada se uplatní i v případě ukládání společného trestu za pokračování v trestném činu podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž v řízení, v němž se ukládá takový trest, už nelze posuzovat otázku promlčení trestní odpovědnosti těch dílčích útoků pokračujícího trestného činu, za který byl pachatel již odsouzen dřívějším rozsudkem, který byl posléze ve výroku o vině a trestu zrušen v rámci ukládání společného trestu

I. Ustanovení § 163 odst. 1 tr. ř., které vyžaduje v určitých případech souhlas poškozeného s trestním stíháním, se uplatní jen tehdy, je-li poškozeným fyzická osoba. Proto byla-li trestným činem způsobena škoda na majetku právnické osoby (např. obchodní společnosti) nebo je-li právnická osoba z jiného důvodu poškozeným (§ 43 odst. 1 tr. ř.), není trestní stíhání podmíněno souhlasem této právnické osoby, která nemůže být vůči podezřelému nebo obviněnému ve vztahu, jaký předpokládá ustanovení § 100 odst. 2 tr. ř. To platí i za situace, jestliže členem statutárního orgánu nebo společníkem takové poškozené právnické osoby je fyzická osoba, která je vůči podezřelému nebo obviněnému ve vztahu uvedeném v § 100 odst. 2 tr. ř. 

II. Bylo-li tedy vedeno trestní stíhání obviněného bez souhlasu poškozené právnické osoby, byť členem jejího statutárního orgánu nebo společníkem je fyzická osoba, která je vůči obviněnému ve vztahu uvedeném v § 100 odst. 2 tr. ř., nelze dovodit, že takové trestní stíhání bylo nepřípustné ve smyslu § 11 odst. 1 písm. i) tr. ř., a že tím byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

I. Za silné rozrušení, které je omluvitelným hnutím mysli ve smyslu § 141 odst. 1 tr. zákoníku o trestném činu zabití, nelze považovat rozrušení pachatele vyvolané jeho hněvem a vztekem (např. v důsledku nadměrného hluku oslavujících osob) ve spojení s vlivem alkoholických nápojů, které požil. 

II. V případě neukončeného pokusu stačí k zániku jeho trestnosti podle § 8 odst. 3 písm. a) tr. zák., že se pachatel dobrovolně zdrží dalšího jednání, které považuje za potřebné k dokonání činu (viz rozhodnutí pod č. 16/1979 Sb. rozh. tr.). 

V případě ukončeného pokusu obvykle nestačí pouhé zdržení se dalšího jednání jako u neukončeného pokusu, nýbrž je třeba dobrovolného aktivního zásahu pachatele k odstranění nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu (popřípadě je třeba dobrovolně učinit oznámení o pokusu v době, kdy takové nebezpečí mohlo být ještě odstraněno příslušným orgánem). 

Trestnost již ukončeného pokusu nezanikne upuštěním od opakování pokusu, a to ani tehdy, jestliže pachatel mohl bez obtíží opakovat tento pokus.

Jestliže cizinec získal povolení k trvalému pobytu na území České republiky na základě účelového souhlasného prohlášení o určení otcovství k dítěti, za jehož druhého rodiče jím byl v rozporu se skutečností označen český státní občan, jde o povolení získané na podkladě právního úkonu, kterým se obchází zákon /§ 87l odst. 1 písm. b) zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění účinném od 21. 12. 2007 do 31. 12. 2010, § 87l odst. 1 písm. c) téhož zákona ve znění účinném od 1. 1. 2011/, a proto pobyt cizince na území České republiky nelze pokládat za oprávněný. 

Za této situace je trestným činem napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle § 171d odst. 1 tr. zák. jednání pachatele, který za účelem získání povolení k trvalému pobytu pro cizince zjedná osobu (českého státního občana), jež účelově (zejména za úplatu) učiní nepravdivé prohlášení o svém otcovství k dítěti cizince, popřípadě provede-li pachatel i další úkony potřebné pro udělení povolení cizinci k trvalému pobytu na území České republiky, a to v úmyslu získat pro sebe peněžní odměnu. 

Dopustí-li se uvedeného jednání advokát právně zastupující takového cizince, je neoprávněným majetkovým prospěchem ve smyslu zákonného znaku trestného činu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle § 171d odst. 1 tr. zák. i smluvní odměna advokáta získaná od zastupovaného cizince.*

* Poznámka redakce: nyní srov. ustanovení § 341 odst. 1 tr. zákoníku.