Sešit č. 1/2011

Usnesení, kterým insolvenční soud rozhoduje podle ustanovení § 54 insolvenčního zákona o návrhu na zrušení usnesení schůze věřitelů, která si vyhradila (na úkor věřitelského výboru) právo rozhodovat o otázkách v usnesení vymezených, není pro účely posouzení přípustnosti dovolání usnesením ve věci samé.

Při projednání insolvenčního návrhu věřitele a rozhodnutí o tomto návrhu se dokazování skutečností potřebných k osvědčení dlužníkova úpadku řídí vyšetřovací zásadou. Přiměřené uplatnění ustanovení občanského soudního řádu o koncentraci řízení je vyloučeno. Důvodem k zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele v řízení před soudem prvního stupně je i to, že v insolvenčním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky, kterou je insolvenční navrhovatel povinen doložit, nebude možné osvědčit pouze listinami a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.) by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce. Rozhodnutí, jímž soudu zamítá insolvenční návrh věřitele proto, že by dokazováním sporných skutečností o jeho pohledávce nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce, současně nemůže rezignovat na popis konkrétních sporných skutečností, jejichž dokazování by nahrazovalo sporné řízení ani na co nejkonkrétnější označení důkazů, jejichž prostřednictvím by se tak (ve sporném řízení) podle soudu rozhodujícího v insolvenčním řízení muselo stát. Usnesení o zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele je usnesením ve věci samé, které se s výjimkou případů uvedených v § 133 odst. 1 insolvenčního zákona podle zákona vydává po nařízení jednání. Nejsou-li splněny podmínky uvedené v § 94 odst. 3 insolvenčního zákona, není odvolací soud oprávněn odvolání proti takovému usnesení projednat a věcně o něm rozhodnou bez nařízení odvolacího jednání. Smluvní závazek věřitele nepostoupit pohledávku bez souhlasu dlužníka (§ 525 odst. 2 obč. zák.), se v případě, že dlužník udělí věřiteli (postupiteli) souhlas s postoupením pohledávky nebo její části na konkrétního nabyvatele pohledávky nebo její části (postupníka), nepřenáší (postoupením) na postupníka. Postupník, který se rozhodne takto nabytou pohledávku nebo její část dále postoupit, není již vázán ujednáním o zákazu postoupení pohledávky obsaženým ve smlouvě uzavřené mezi původním věřitelem (prvním postupitelem) a dlužníkem. Požádá-li původní věřitel, který se s dlužníkem dohodl, že pohledávku nepostoupí jiné osobě bez souhlasu dlužníka, aby mu dlužník udělil souhlas s postoupením pohledávky, není vyloučeno, aby dlužník podmínil udělení souhlasu (vymezil podmínky, za nichž souhlas uděluje) tím, že závazek nepostoupit pohledávku bez souhlasu dlužníka převezme smlouvou o postoupení pohledávky i nový nabyvatel pohledávky (postupník). Jestliže původní věřitel (první postupitel) podmínky takto uděleného souhlasu nedodrží (a postupník závazek, že pohledávku nepostoupí jiné osobě bez souhlasu dlužníka smluvně nepřevezme), má to za následek neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky pro rozpor s ustanovením § 525 odst. 2 obč. zák., tedy proto, že souhlas k tomu, aby pohledávka byla postoupena bez dalšího (bezpodmínečně), nebyl dán.

Usnesení valné hromady akciové společnosti, jímž byl schválen zisk k rozdělení s tím, že podíl na něm bude vyplacen toliko členům orgánů společnosti a nikoliv i jejím akcionářům, je neplatné pro rozpor s ustanovením § 178 odst. 1 obch. zák.

Speciální právní úprava jednání podnikatele (§ 13, § 15, § 16 obch. zák.) obsažená v obchodním zákoníku platí nejen v obchodněprávních vztazích, ale i v případě, že je podnikatel subjektem občanskoprávních vztahů.

Ujednání o smluvní pokutě není samo o sobě zajištěním nájemného, které by vylučovalo vznik zadržovacího práva podle § 672 odst. 2, věty druhé, obč. zák.

Soud při rozhodování o určení doby plnění ponechané na vůli dlužníka si musí zjednat jasno o tom, že tu určitý dluh byl a jeho doba plnění byla ponechána na vůli dlužníka; nemusí však zjišťovat, zda závazek trvá a v jakém rozsahu.

Na stát, jemuž dědictví připadlo na základě odúmrti (§ 462 obč. zák.), byl-li zůstavitel (výlučným) členem bytového družstva a (výlučným) nájemcem družstevního bytu, přechází členství (členská práva a povinnosti) zůstavitele v bytovém družstvu a nájem družstevního bytu.