část trestní

I. Svolení oprávněného orgánu je třeba k trestnímu stíhání pro trestný čin, který byl spáchán v souvislosti s výkonem soudcovské funkce, i v případě, kdy osoba, která jej spáchala, již soudcovskou funkci nevykonává. 

II. Je-li ke stíhání určité osoby podle zákona třeba souhlasu ( § 11 odst. 1 písm. c/ tr. ř.), orgány činné v trestním řízení takový souhlas opatřují od oprávněného orgánu přímo, nikoli prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti České republiky. Formulace “takový souhlas nebyl dán” citovaného ustanovení znamená právní stav, kdy byl souhlas k trestnímu stíhání oprávněným orgánem odepřen, tj. po předložení věci se příslušný orgán vyjádřil tak, že souhlas neuděluje. Příslušné orgány trestního řízení proto musí předtím, než dojdou k závěru, že stíhání takové osoby je vyloučeno z uvedeného zákonného důvodu a nelze je zahájit, popř. bylo-li již zahájeno, je nutné je zastavit, předložit věc s návrhem na udělení souhlasu s trestním stíháním příslušnému orgánu. Stav, kdy je zřejmé, že je třeba k trestnímu stíhání opatřit souhlas a čeká se na vyžádané vyjádření oprávněného orgánu, popř. se odstraňují pochybnosti o tom, zda je souhlasu třeba, postupem podle § 10 odst. 2 tr. ř., pouze dočasně brání zahájení trestního stíhání, nebo brání v pokračování v trestním stíhání v tom smyslu, že by se prováděly jiné úkony, než je právě opatřování souhlasu. Důkazy provedené v této době jsou v dalším řízení nepoužitelné. 

Vzniknou-li pochybnosti o tom, zda je ke stíhání určité osoby podle zákona třeba souhlasu oprávněného orgánu, musí orgány činné v trestním řízení předložit věc Nejvyššímu soudu, aby o tom rozhodl podle § 10 odst. 2 tr. ř. Tuto otázku nemohou řešit samostatně jako otázku předběžnou podle § 9 odst. 1 tr. ř.

Jestliže po vyčerpání všech dostupných důkazů zůstane nevyjasněno, zda obviněný spáchal posuzovaný trestný čin před tím, než byl vyhlášen odsuzující rozsudek soudem prvního stupně za jeho jiný trestný čin, nebo až poté, je nutné při ukládání trestu postupovat podle zásady in dubio pro reo a použít ustanovení § 35 odst. 2 tr. zák. o ukládání souhrnného trestu. 

Podle uvedené zásady je nutno postupovat a přiklonit se k možnosti pro obviněného výhodnější i v dalších případech, kdy po vyčerpání všech dostupných důkazů zůstane nejisté, zda ke spáchání posuzovaného činu došlo před jiným rozhodnutím, či po něm, a jde přitom o závěr důležitý pro rozhodnutí.

Pachatelem trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 tr. zák. je plátce daně, uvedeného pojistného nebo uvedeného příspěvku, který nesplní svou zákonnou povinnost odvést tyto platby, resp. jejich části za jiného. Je jím výlučně zaměstnavatel (resp. jeho statutární orgán nebo odpovědný pracovník, který má platby provést) jako plátce té části daně, pojistného nebo příspěvku, jejichž uhrazení zákon ukládá poplatníkovi - zaměstnanci. 

Naproti tomu zaměstnavatel jako dlužník daně, pojistného nebo příspěvku, který neodvede tyto platby v části, kterou je povinen odvádět sám za sebe, není za toto jednání trestně odpovědný. 

To např. znamená, že trestní odpovědnost na zaměstnavatele, resp. jeho statutární orgán nebo odpovědného pracovníka dopadá jen za neodvedení jedné třetiny pojistného na zdravotní pojištění ve smyslu § 9 odst. 2 zák. č. 48/1997 Sb., a nikoli za neodvedení dvou třetin, kterou citované ustanovení ukládá uhradit přímo jemu.

K poskytnutí přiměřené zálohy na odměnu a náhradu hotových výdajů ustanovenému obhájci ( § 151 odst. 3, in fine, tr. ř.) se nepřihlíží při rozhodování příslušného orgánu činného v trestním řízení o výši odměny a náhrady hotových výdajů obhájce ( § 151 odst. 3, věta první, tr. ř.). Proto i v případě, že obhájci byla v průběhu trestního stíhání poskytnuta záloha, je nutno rozhodnout o celkové výši odměny a náhradě hotových výdajů, tj. včetně těch úkonů právní služby, za které již byla obhájci poskytnuta záloha.

K poskytnutí přiměřené zálohy na odměnu a náhradu hotových výdajů ustanovenému obhájci (§ 151 odst. 3, in fine, tr. ř.) se nepřihlíží při rozhodování příslušného orgánu činného v trestním řízení o výši odměny a náhrady hotových výdajů obhájce (§ 151 odst. 3, věta první, tr. ř.). Proto i v případě, že obhájci byla v průběhu trestního stíhání poskytnuta záloha, je nutno rozhodnout o celkové výši odměny a náhradě hotových výdajů, tj. včetně těch úkonů právní služby, za které již byla obhájci poskytnuta záloha.

I. Podmínka oboustranné trestnosti činu uvedená v § 4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů (dále jen “zákon”) se posuzuje samostatně ve vztahu ke každému z více skutků, jež jsou předmětem cizozemského rozsudku. Pokud některý z nich není trestným činem podle právního řádu České republiky, pak Nejvyšší soud zamítne návrh Ministerstva spravedlnosti na zaznamenání údajů o odsouzení ohledně tohoto skutku a jemu odpovídající části trestu cizozemským rozsudkem. V takovém případě se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají pouze ty údaje z cizozemského rozsudku, které se týkají skutků, u nichž je podmínka oboustranné trestnosti činu splněna včetně jim odpovídající části trestu. 

II. Určení konkrétní části trestu z cizozemského rozsudku, která se zaznamená do evidence Rejstříku trestů rozhodnutím Nejvyššího soudu, je nutné s ohledem na právní účinky rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež vyplývají z ustanovení § 4 odst. 3 zákona. Z nich mimo jiné vyplývá, že rozhodnutím příslušného soudu České republiky lze takové odsouzení také zahladit ( § 69 a § 70 tr. zák., § 363 a násl. tr. ř.). S ohledem na rozdílné délky doby řádného života odsouzeného uvedené v § 69 odst. 1 písm. a) až c) tr. zák. může určení konkrétní části trestu zaznamenané do evidence Rejstříku trestů mít vliv na splnění této podmínky pro zahlazení odsouzení. 

III. Podmínka oboustranné trestnosti činu uvedená v § 4 odst. 2 zákona je splněna, pokud skutek naplňující podle cizozemského rozsudku znaky několika trestných činů vykazuje zákonné znaky alespoň jedné skutkové podstaty trestného činu podle právního řádu České republiky.

I. Trest vyhoštění uložený v době existence československé federace rozhodnutím soudu, který měl sídlo na území dnešní Slovenské republiky, se vztahoval na celé území bývalého Československa. Pokud s výkonem tohoto trestu bylo započato před 1. 1. 1993, pak se s ohledem na čl. II. bod 7 zák. č. 25/1993 Sb. v jeho výkonu pokračovalo po 1. 1. 1993 na území České republiky, jako by se jednalo o rozhodnutí soudu České republiky. Proto takové odsouzení lze rozhodnutím soudů České republiky zahladit ( § 69 tr. zák., § 363 a násl. tr. ř.). 

II. I když trestní zákon ve znění zákona č. 253/1997 Sb. umožňuje uložení trestu vyhoštění na dobu určitou ( § 57 odst. 2), pak v ustanovení § 69 neřeší otázku zahlazení odsouzení k trestu vyhoštění. Protože trest vyhoštění se svým charakterem i obsahem nejvíce přibližuje trestu zákazu pobytu, lze při stanovení délky doby potřebné pro zahlazení odsouzení k trestu vyhoštění vycházet z ustanovení § 69 odst. 1 písm. c) per analogiam tr. zák., tj. odsouzený musí vést po výkonu tohoto trestu nebo po prominutí jeho výkonu anebo po promlčení jeho výkonu řádný život nepřetržitě po dobu nejméně tří let. Stejné závěry lze uplatnit i pro případ trestu vyhoštění uloženého na dobu neurčitou, dojde-li k prominutí tohoto trestu anebo k promlčení jeho výkonu.