Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10.02.2000, sp. zn. 10 T 14/98, ECLI:CZ:MSPH:2000:10.T.14.1998.1

Městský soud v Praze uznal obžalovaného B. K. vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zák. č. 290/1993 Sb., kterého se dopustil dvěma útoky, jednak dne 2. 6. 1992 a jednak v přesně nezjištěných dnech měsíce června 1992, avšak nejpozději dne 14. 6. 1992. Za to mu uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků a současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 15. 6. 1992 sp. zn. 3 T 139/91, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Z odůvodnění:

Při úvaze o uložení trestu obžalovanému B. K. musel městský soud vzít na zřetel, že tento obžalovaný byl mimo jiné odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 15. 6. 1992 sp. zn. 3 T 139/91 pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří a půl roku.

Za této situace bylo nutné řešit problém, zda jde mezi trestným činem, který je předmětem rozhodování, a trestným činem, za nějž byl odsouzen citovaným rozsudkem, o vztah souhrnnosti a je třeba uložit souhrnný trest podle ustanovení § 35 odst. 2 tr. zák., či zda jde v posuzovaném případě o recidivu. Protože skutkové okolnosti rozhodné pro posouzení této otázky jsou nejisté, neboť trestné činnosti spáchané v přesně nezjištěném dnu v měsíci červnu 1992 se obžalovaný mohl dopustit jak před datem 15. 6. 1992, tak po tomto datu, přiklonil se soud k názoru, že je nutné v takových případech vycházet ze zásady in dubio pro reo, tedy v pochybnostech ve prospěch obviněného. To znamená, že v případech, kdy nelze přesně zjistit dobu spáchání činu a jde přitom o rozhodující skutečnost při úvaze, zda jde o vztah souhrnnosti či o recidivu, je třeba dovodit, že jde o souhrnnost, neboť posouzení věci jako recidivy by obviněného nedůvodně poškodilo.

Použití zásady in dubio pro reo je zcela namístě, neboť jde o otázku skutkovou, záležící ve zjištění, kdy přesně byl posuzovaný trestný čin spáchán. Jestliže tedy po vyčerpání všech dostupných důkazů k tomuto zjištění zůstane nejisté, zda ke spáchání došlo před vyhlášením jiného rozhodnutí, či po něm, je nutné přiklonit se k možnosti pro obviněného výhodnější, a to právě v souladu s uvedenou důležitou zásadou trestního řízení.