část trestní

Obviněný, který se v době, kdy byl poslancem Národního shromáždění bývalé Československé socialistické republiky, měl dopustit trestné činnosti, jež však neměla být spáchána hlasováním v uvedeném zastupitelském sboru, resp. jeho orgánech, ani výroky učiněnými v těchto orgánech při výkonu funkce poslance, není po zániku této funkce vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení v tom smyslu, že by k jeho stíhání bylo třeba souhlasu oprávněného orgánu [§ 10 odst. 1. a § 11 odst. 1 písm. c) tr. ř.]. Na tom nemění nic ani skutečnost, že po zániku Národního shromáždění byl poslancem Federálního shromáždění bývalé Československé socialistické republiky. Tyto závěry však neplatí, jestliže uvedené zákonodárné sbory byly v době, kdy byl obviněný jejich poslancem, žádány o souhlas s trestním stíháním a ten byl odepřen.

Návrh na povolení obnovy řízení ve prospěch odsouzeného podle § 277 a násl. tr. ř. nelze zamítnout podle § 283 písm. d) tr. ř. jen proto, že v mezidobí nastal ve věci, v níž se oprávněná osoba obnovy domáhá, účinek, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen. Obnova řízení ve prospěch odsouzeného totiž není ani v takovém případě vyloučena.

Skutková podstata trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1 tr. zák. nevyžaduje, aby již bylo zahájeno konkursní nebo vyrovnávací řízení týkající se majetku dlužníka, ani aby již byl podán některým z věřitelů nebo dlužníkem návrh na zahájení takového řízení. Předpokladem trestní odpovědnosti dlužníka, který se nachází v platební neschopnosti, za tento trestný čin je, že v důsledku zvýhodnění některého ze svých věřitelů alespoň částečně zmaří uspokojení ostatních věřitelů, přičemž i naplnění tohoto znaku musí být zahrnuto jeho úmyslným zaviněním. Pachatel jako dlužník tedy musí jednat se záměrem vyhnout se poměrnému uspokojení ostatních věřitelů a chce tím alespoň částečně zmařit uspokojení jejich pohledávek, případně si je vědom toho, že jeho jednání může mít uvedený následek, a pro případ, že jej způsobí, je s tím srozuměn.

Návrh předsedy senátu soudu prvního stupně na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí napadeného dovoláním (§ 265h odst. 3 tr. ř.) se musí opírat o takové konkrétní okolnosti vyplývající z podaného dovolání nebo z obsahu spisu, které vyvolávají opodstatněné pochybnosti o vhodnosti dalšího výkonu rozhodnutí (např. lze-li důvodně předpokládat úspěšnost dovolání s ohledem na jeho argumentaci a obsah napadeného rozhodnutí). Podání dovolání, jakož i obecný odkaz na kasační oprávnění dovolacího soudu samy o sobě k odůvodnění návrhu na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí nepostačují.

K naplnění skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. je nezbytné, aby rozhodnutí, kterým byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, nabylo právní moci. Jde-li o rozhodnutí vydané ve správním řízení, v němž byl obviněný zastoupen advokátem, postačí k nabytí právní moci, jestliže bylo rozhodnutí doručeno advokátovi, který měl plnou moc pro celé řízení (§ 25 odst. 3 správního řádu). Přestože rozhodnutí, kterým byla obviněnému určitá činnost zakázána, nebylo doručeno obviněnému, ale jen jeho advokátovi, bude možné dovodit naplnění subjektivní stránky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., jestliže je z provedených důkazů zřejmé, že obviněný věděl o pravomocně uloženém zákazu činnosti a chtěl ho porušit, popř. byl srozuměn s jeho porušením.

O stížnosti proti usnesení, kterým státní zástupce rozhodl o dalším trvání vazby (§ 73b odst. 2 tr. ř.), rozhoduje soud, jehož příslušnost vyplývá z ustanovení § 146a odst. 1 písm. a) tr. ř. Pro určení příslušnosti soudu nemá v takovém případě význam ustanovení § 26 tr. ř.