část trestní

O propuštění odsouzeného z vyhošťovací vazby rozhoduje soud podle § 350c odst. 2 a § 73b odst. 3 tr. ř. usnesením (§ 119 odst. 1, § 134 a násl. tr. ř.). Nemůže tak učinit pouhým příkazem k propuštění odsouzeného z této vazby. To neplatí v případě, jde-li o propuštění z vyhošťovací vazby v souvislosti s předáním odsouzeného k vlastnímu výkonu trestu vyhoštění (§ 350f odst. 1 tr. ř.), kde postačí příkaz k propuštění z takové vazby.

Pro posouzení otázky, zda pachatel trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a tr. zák. pokračoval v páchání takového činu „po delší dobu“ ve smyslu ustanovení § 215a odst. 2 písm. b) tr. zák., je určující nejen celková doba týrání, ale přihlédnout je třeba též ke konkrétnímu způsobu provedení činu, intenzitě týrání, jeho četnosti apod. V závislosti na konkrétních okolnostech není vyloučeno, aby i doba několika měsíců naplnila tento zákonný znak.

Protože v řízení proti uprchlému se všechny písemnosti určené pro obviněného doručují toliko obhájci (§ 306 odst. 1 tr. ř.), neuplatní se zde ustanovení § 265e odst. 2 tr. ř. a pro běh lhůty k podání dovolání je relevantní doručení rozhodnutí soudu druhého stupně jen obhájci obviněného.

Jestliže však ještě před uplynutím zákonné dovolací lhůty (§ 265e odst. 1 tr. ř.), jejíž běh již byl založen doručením rozhodnutí obhájci obviněného v řízení proti uprchlému, pominuly důvody pro konání řízení proti uprchlému, pak je třeba doručit rozhodnutí soudu druhého stupně obviněnému, přičemž toto pozdější doručení má účinky na běh dovolací lhůty předpokládané ustanovením § 265e odst. 2 tr. ř., takže lhůta k podání dovolání počíná běžet až od tohoto pozdějšího doručení obviněnému. 

Při doručení rozhodnutí musí být odsouzený, v případě, že řízení proti uprchlému skončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, současně poučen o právu vyplývajícímu z ustanovení § 306a odst. 2 tr. ř.

I. Soud je při úvaze o případné aplikaci ustanovení § 37a tr. zák., o společném trestu, vždy vázán právní kvalifikací použitou v pravomocném odsuzujícím rozsudku v tom smyslu, že z této právní kvalifikace musí vycházet při posuzování, zda se může jednat o dílčí útok pokračujícího trestného činu (zda dílčí útoky naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu). 

II. Pokračování v trestném činu (§ 89 odst. 3 tr. zák.) je vyloučeno, jestliže některé dílčí útoky jsou spáchány ve formě pachatelství (spolupachatelství) a některé ve formě účastenství, protože u účastenství naplnil organizátor, návodce nebo pomocník jinou skutkovou podstatu trestného činu (srov. č. 22/1990 Sb. rozh. tr.).

Při rozhodování o tom, zda uložení trestu vyhoštění pachateli, který je cizincem, má na území České republiky trvalý pobyt a není občanem členského státu Evropské unie, by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin /§ 57 odst. 3 písm. c) tr. zák./, je třeba v případě manželství pachatele (cizince) s občanem České republiky posoudit okolnost, zda pachatel (cizinec) je neuzavřel a dále je neudržuje jako tzv. účelové manželství. Takové manželství slouží jen k obcházení zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů, nevytváří se jím skutečné rodinné vztahy a nemůže proto být citovaným důvodem vylučujícím uložení trestu vyhoštění. Spáchání trestného činu vraždy podle § 219 tr. zák. a trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 185 tr. zák. může být vážným důvodem ohrožení veřejného pořádku ve smyslu ustanovení § 57 odst. 3 písm. e) tr. zák. které umožní soudu, jestliže je shledá, uložit trest vyhoštění podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. i v případě, že jeho pachatel je občanem Evropské unie nebo jeho rodinným příslušníkem bez ohledu na státní příslušnost a má na území České republiky povolen trvalý pobyt anebo cizincem s přiznaným právním postavením dlouhodobě pobývajícího rezidenta na území České republiky podle zvláštního právního předpisu.

Hromaděním ve smyslu skutkové podstaty trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. b) tr. zák. se rozumí postupné neoprávněné opatřování (např. výroba, nakupování a jiné získávání) zbraní nebo střeliva za účelem získat je ve větším množství, jakož i jejich další přechovávání. Proto nelze za hromadění považovat situaci, ve které obviněný poté, co mu byl odňat zbrojní průkaz, sice odevzdal všechny své zbraně, avšak ponechal si dvě hlavní součásti zbraní a střelivo.

Trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 tr. zák. je v případě hromadění střeliva spáchán v rozsahu, který odpovídá této skutkové podstatě, jestliže jde o takové množství střeliva, jehož účinnost znamená pro bezpečnost společnosti a lidí srovnatelný stupeň ohrožení jako jedna zbraň hromadně účinná (srov. č. 44/1977 Sb. rozh. tr.). Z hlediska srovnatelnosti stupně ohrožení je nutno brát ohled na skutečnost, zda je či není střelivo neoprávněně hromaděno za současného neoprávněného držení zbraně umožňující jeho snadné použití.