Rok 2013

Při určení výše dědického podílu dědice neopomenutelného podle ustanovení § 479 obč. zák. se vychází z počtu dědiců, kteří tvořili v době smrti zůstavitele první dědickou skupinu (§ 473 obč. zák.) a kterým by dědictví připadlo, kdyby zůstavitel nepořídil závěť; to platí i tehdy, odmítnou-li dědictví, nepřihlíží-li se k nim vzhledem k neznámému místu jejich pobytu, jsou-li dědicky nezpůsobilí, byli-li (platně) vyděděni nebo postupuje-li soud v řízení o dědictví bez zřetele na tyto dědice. 

Při zápočtu (kolaci), provedeném podle ustanovení § 484 věty druhé a třetí obč. zák. při dědění ze zákona nebo ze závěti na dědický podíl některého z dědiců, se nezvyšuje dědický podíl dědice neopomenutelného podle ustanovení § 479 obč. zák.

I. Je-li ve skutku, jehož se týká podané odvolání, shledáván jednočinný souběh více trestných činů, musí odvolací soud z hlediska požadavků uvedených v ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumat správnost všech právních kvalifikací i skutkových zjištění je odůvodňujících, a to i když odvolatel nevytkl v odvolání žádnou vadu ohledně některého ze sbíhajících se trestných činů. 

II. Rozhodnutí soudu druhého stupně lze napadnout dovoláním pro nesprávnost právního posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i tehdy, vytýká-li dovolatel vadu spočívající v nesprávné souběžné právní kvalifikaci skutku, v němž je spatřován jednočinný souběh více trestných činů, přestože jde o právní kvalifikaci, jejíž nesprávnost nebyla v odvolání podaném proti rozsudku soudu prvního stupně vytýkána. I tuto právní kvalifikaci a skutková zjištění, která ji odůvodňují, byl totiž odvolací soud povinen přezkoumat podle § 254 odst. 1 tr. ř.

Právo na náhradu za omezení vlastnického práva vzniklé pronajímateli bytu proti státu v důsledku protiústavní regulace nájemného se promlčuje v obecné tříleté době podle § 101 obč. zák., která počíná dnem omezení vlastnického práva; případná aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. tím není vyloučena.

U pokračování v trestném činu podle § 116 tr. zákoníku je třeba posuzovat splnění zákonných předpokladů pro dobrovolné upuštění od přípravy podle § 20 odst. 3 tr. zákoníku ve vztahu ke každému dílčímu útoku samostatně. Proto je možné upustit od přípravy k trestnému činu jen u některého z dílčích útoků, kdežto u jiných tomu tak být nemusí. 

 Odstraněním nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknuté přípravy k zvlášť závažnému zločinu, se ve smyslu § 20 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku rozumí v případě pokračování v trestném činu dobrovolné odstranění konkrétního nebezpečí hrozícího z jednotlivého dílčího útoku, u něhož tím zaniká trestní odpovědnost. Není však již třeba, aby pachatel odstranil ze svého dosahu vše, co vytvářelo možnost spáchat jiný trestný čin, např. aby se zbavil všech prostředků nebo nástrojů, které byly určeny ke spáchání zvlášť závažného zločinu, od něhož dobrovolně upustil za podmínek § 20 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a které by mohly sloužit k provedení jiného činu za jiných časových a dalších okolností.

Užívá-li spoluvlastník bez právního důvodu (zejména bez rozhodnutí většiny spoluvlastníků nebo bez dohody spoluvlastníků anebo bez rozhodnutí soudu) společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu, je povinen vydat to, oč se takovým užíváním obohatil, ostatním spoluvlastníkům podle pravidel o vydání bezdůvodného obohacení (§ 451 a násl. obč. zák.)

Přečin ohrožení pohlavní nemocí podle § 155 tr. zákoníku není trestným činem trvajícím, protože jeho zákonným znakem není udržování protiprávního stavu. Tento přečin je spáchán již tím, že z jednání pachatele vznikne jiné osobě nebezpečí, že onemocní pohlavní nemocí. Mnohost úmyslných útoků může při splnění dalších podmínek vést k závěru o pokračování v trestném činu (§ 116 tr. zákoníku).

Ve sporu o vydání užitků z neoprávněné držby podílu, patřícího žalobci, není podstatné, zda žalovaný v rozhodné době tvrzené neoprávněné držby byl spoluvlastníkem nemovitosti, ale zda držel spoluvlastnický podíl žalobce.