Rok 2007

Proti usnesení, jímž soudní exekutor dle § 71 ex. ř. a § 338l odst. 4 o. s. ř. zprostil funkce správce podniku a ustanovil jiného správce, je odvolání přípustné.

I. Jestliže obviněný jako dlužník jiné osoby založil obchodní společnost a bez odpovídající protihodnoty převedl do jejího majetku určitou věc použitelnou k uspokojení pohledávky věřitele (např. motorové vozidlo), naplnil tím zákonný znak trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák. spočívající ve „zcizení části svého majetku“. Zatímco věc, která je ve vlastnictví dlužníka jako fyzické osoby, může být použita k uspokojení jeho věřitele, věc, již takový dlužník převedl do majetku obchodní společnosti (byť jde např. o jednočlennou společnost s ručením omezeným), je ve vlastnictví této společnosti, která má majetkovou samostatnost, a není-li tato společnost v žádném právním vztahu k věřiteli, nemůže být její majetek použit k uspokojení věřitele té fyzické osoby, která je společníkem obchodní společnosti. II. Trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák. nelze spáchat dispozicemi s takovými věcmi dlužníka, které nemohou být předmětem výkonu rozhodnutí podle § 322 odst. 3 o. s. ř., tj. které podnikatel nezbytně nutně potřebuje k výkonu své podnikatelské činnosti. Z výkonu rozhodnutí jsou tedy vyloučeny jen věci, jejichž odnětí by povinnému zcela znemožnilo jeho podnikání v příslušném oboru. Takto ovšem nejsou vyloučeny věci, které povinný sice používal k podnikání v určitém oboru, ale pokud i bez nich může nadále vykonávat podnikatelskou činnost, byť s některými omezeními (srov. rozhodnutí pod č. 33/2003 Sb. roz. obč.). III. Podmínkou uložení trestu zákazu činnosti ve smyslu § 49 odst. 1 tr. zák. není spáchání trestného činu přímo při výkonu určité činnosti, která má být zakázána, ale postačí, jestliže taková činnost poskytla pachateli příležitost ke spáchání trestného činu nebo mu alespoň usnadnila jeho spáchání. Pokud se pachatel dopustil trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák. tím, že majetek použitelný k uspokojení pohledávky jeho věřitele, která vzešla z podnikání pachatele jako fyzické osoby, převedl na společnost s ručením omezeným, za kterou pachatel vystupoval v postavení jednatele, lze mu uložit trest zákazu činnosti spočívající jak v zákazu podnikání jako fyzické osoby v určitém oboru, tak v zákazu výkonu funkce člena statutárních orgánů obchodních společností.

Proti usnesení, kterým odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení odvolacího řízení, není žaloba pro zmatečnost podaná podle ustanovení § 229 odst. 4 o. s. ř. přípustná.

Zaměstnanec bezpečnostní služby může omezit osobní svobodu jiného při splnění podmínek § 76 odst. 2 tr. ř., tj. jde-li o osobu, která byla přistižena při trestném činu nebo bezprostředně poté. Zákrok zaměstnance bezpečnostní služby vůči osobě, která není podezřelá ze spáchání trestného činu, spočívající v omezení její osobní svobody, nelze pokládat za oprávněný, ani když jej provede na žádost orgánů Policie České republiky o zadržení této osoby pro účely plnění jejich jiných úkolů. Okolnost, že zaměstnanec bezpečnostní služby takto jednal na žádost Policie České republiky, nemá význam pro posouzení oprávněnosti jeho zákroku, a proto mohou být splněny podmínky nutné obrany ve smyslu § 13 tr. zák., pokud osoba, jíž tento zaměstnanec neoprávněně brání v užívání osobní svobody, užije násilí k překonání odporu toho, kdo omezuje její osobní svobodu. Oprávněnost nutné obrany je v takovém případě založena na tom, že uvedená osoba odvrací útok na zájem chráněný trestním zákonem, konkrétně na zájem společnosti na ochraně osobní svobody.

Rozhodl-li orgán činný v trestním řízení podle ustanovení § 80 odst. 1, věty třetí, tr. řádu o tom, že věc, která mu byla podle ustanovení § 78 tr. řádu vydána nebo kterou podle ustanovení § 79 tr. řádu odňal, se ukládá do úschovy, neboť je tu pochybnost, zda má být vrácena tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata, nebo zda je třeba ji odevzdat jiné osobě, která na ni uplatnila v průběhu trestního řízení právo, jde o soudní úschovu podle ustanovení § 185f o. s. ř. Věc, o níž bylo podle ustanovení § 80 odst. 1, věty třetí, tr. řádu rozhodnuto, že se ukládá do úschovy, se považuje za uloženou do úschovy dnem právní moci usnesení vydaného příslušným orgánem činným v trestním řízení, aniž by bylo třeba, aby byla soudu skutečně odevzdána; soud v občanském soudním řízení o přijetí takové věci do úschovy nerozhoduje. Účastníky občanského soudního řízení o úschově věci, uložené na základě usnesení orgánu činného v trestním řízení vydaného podle ustanovení § 80 odst. 1, věty třetí, tr. řádu, jsou ten, kdo ji vydal (§ 78 tr. řádu) nebo komu byla odňata (§ 79 tr. řádu), ten, kdo na ni uplatňoval v trestním řízení právo, popřípadě také ten, kdo na ni uplatnil právo u soudu v občanském soudním řízení, aniž by tak učinil u orgánu činného v trestním řízení; složitel v tomto řízení nevystupuje. Ten, kdo věc vydal nebo komu byla odňata, má postavení příjemce. Ten, kdo na věc uplatňoval právo v trestním řízení, má postavení přihlašovatele. Věc, která byla uložena do úschovy na základě usnesení orgánu činného v trestním řízení vydaného podle ustanovení § 80 odst. 1, věty třetí, tr. řádu, se vydá tomu z účastníků řízení o úschově, který o to požádal, a jen v případě, že s vydáním věci žadateli ostatní účastníci souhlasili nebo že jejich nesouhlas byl nahrazen pravomocným rozsudkem soudu. Nepožádal-li žádný z účastníků občanského soudního řízení o úschově o vydání věci, která byla uložena do úschovy na základě usnesení orgánu činného v trestním řízení vydaného podle ustanovení § 80 odst. 1, věty třetí, tr. řádu, do tří let od právní moci usnesení, postupuje soud podle ustanovení § 185g o. s. ř.

I. Osobou, k jejímuž stíhání je podle zákona třeba souhlasu (§ 11 odst. 1 písm. c/ tr. ř.), je též obviněný, který byl vydán (předán) do České republiky dožádaným státem a má být stíhán pro jiný skutek, než pro který byl vydán (předán) do České republiky tímto státem, spáchaný před vydáním (předáním), neboť s ohledem na zásadu speciality vyjádřenou v ustanoveních § 389 tr. ř. a § 406 tr. ř. je v takovém případě k jeho trestnímu stíhání třeba souhlasu příslušného oprávněného orgánu, tj. orgánu cizího (dožádaného) státu. Vznikne-li v průběhu trestního řízení pochybnost o tom, zda uplatnění zásady speciality nebrání trestnímu stíhání obviněného, je nutno postupovat podle § 10 odst. 2 per analogiam tr. ř., tj. předložit věc Nejvyššímu soudu, aby rozhodl o tom, zda je obviněný vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení. II. Jestliže byl z vazby propuštěn obviněný, který byl vydán (předán) do České republiky k trestnímu stíhání, v důsledku nahrazení vazby některým z institutů uvedených v § 73 a § 73a tr. ř. (např. přijetím peněžité záruky), pak tato okolnost nemůže založit výjimku ze zásady speciality (§ 389 odst. 1 písm. a/, § 406 odst. 1 písm. a/ tr. ř.), neboť nelze dovodit, že obviněný se po propuštění z vazby nachází na území České republiky dobrovolně, přestože je mohl opustit. Účelem institutů nahrazujících vazbu je totiž zajištění účelu vazby jiným způsobem než přímým omezením osobní svobody, a to tak, aby byla nadále zajištěna přítomnost obviněného na území České republiky (např. hrozbou propadnutí peněžité záruky).

Za podmínek uvedených v § 153b o. s. ř. může soud rozhodnout rozsudkem pro zmeškání i o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (§ 80 písm. c/ o. s. ř.).