Sešit č. 5/2001

Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání částečné invalidity (§ 195 zák. práce) vzniká z odpovědnosti za škodu při nemoci z povolání (§ 190 zák. práce) tehdy, jestliže se poškozenému zaměstnanci snížil výdělek proto, že nemůže vykonávat dosavadní práci pro onemocnění nemocí z povolání. Zaměstnavatel není povinen z důvodu odpovědnosti za škodu nahradit ztrátu na výdělku, která zaměstnanci vznikla tím, že byl převeden na méně placenou práci (uvolněn k jinému zaměstnavateli, u něhož vykonává méně placenou práci) z důvodu dosažení nejvyšší přípustné expozice; hmotné zabezpečení zaměstnanců, kteří pro dosažení nejvyšší přípustné expozice nemohou vykonávat dosavadní práci, řeší zvláštní předpisy. Při zkoumání příčiny poklesu na výdělku, k němuž došlo proto, že zaměstnanec nadále nevykonává dosavadní lépe placenou práci, je rozhodující důvod, pro který byl převeden na jinou práci (uvolněn k jinému zaměstnavateli); bylo-li tímto důvodem dosažení nejvyšší přípustné expozice, povinnost k náhradě ztráty na výdělku nevzniká ani tehdy, kdyby bylo později zjištěno, že v té době zaměstnanec již trpěl nemocí z povolání. 

Dosažení nejvyšší přípustné expozice není způsobilým důvodem k převedení na jinou práci (§ 37 odst. 1 písm. a/ zák. práce) nebo k rozvázání pracovního poměru (§ 46 odst. 1 písm. d/ zák. práce), jestliže ještě před provedením některého z těchto opatření bylo lékařským posudkem nebo rozhodnutím orgánu státní zdravotní správy nebo sociálního zabezpečení stanoveno, že zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu pozbyl dlouhodobě způsobilost konat dále dosavadní práci, jestliže byla u zaměstnance zjištěna nemoc z povolání, pro kterou tuto práci nesmí dále konat, nebo jestliže bylo stanoveno, že dosavadní práci nesmí dále konat pro ohrožení nemocí z povolání; to platí i tehdy, jestliže zaměstnanec dosáhl nejvyšší přípustné expozice v době před vydáním příslušného lékařského posudku (rozhodnutí orgánu státní zdravotní správy nebo sociálního zabezpečení). Kdyby přesto převedení na jinou práci nebo rozvázání pracovního poměru bylo odůvodněno dosažením nejvyšší přípustné expozice, je třeba při zkoumání příčin ztráty na výdělku zaměstnance vycházet z příslušného lékařského posudku (rozhodnutí orgánu státní zdravotní správy nebo sociálního zabezpečení). 

V případě, že zaměstnanec nemůže pro nemoc z povolání konat dosavadní práci v podzemí dolu, avšak by mohl při nemoci z povolání vykonávat v podzemí dolu jinou práci, na níž nemohl být zařazen jen z důvodu dosažení nejvyšší přípustné expozice, má nárok na náhradu za ztrátu na výdělku, určenou pouze rozdílem mezi výdělky (průměrným výdělkem) dosahovanými při výkonu dosavadní práce a výdělky (průměrným výdělkem) při jiné práci, kterou by - nebýt dosažení nejvyšší přípustné expozice - mohl vzhledem ke svému zdravotnímu stavu, schopnostem a pokud možno i kvalifikaci konat v podzemí dolu, a to za předpokladu, že tuto jinou vhodnou práci by zaměstnavatel byl prokazatelně schopen (zejména s přihlédnutím k volným pracovním místům) pro něho zajistit.

Jestliže zákon zakládá právo člena družstva domáhat se změny rozhodnutí představenstva o svém vyloučení odvoláním k členské schůzi, aniž by stanovil lhůtu pro podání takového odvolání, je třeba pro uplatnění tohoto práva aplikovat obecnou promlčecí dobu podle § 397 obch. zák. 

Stanovy družstva nemohou určit lhůtu, ve které může člen uplatnit právo podle § 231 odst. 3 obch. zák., odchylně od § 397 obch. zák. 1)

Negativní stránka principu materiální publicity obchodního rejstříku působí objektivně, bez ohledu na zavinění. 

Osoba zapsaná v obchodním rejstříku se nemůže dovolávat vůči tomu, kdo jedná v důvěře v zápis do obchodního rejstříku, nesprávnosti zápisu ani když nesprávnost zápisu způsobila jiná osoba nebo rejstříkový soud.

Jestliže mezi účastníky řízení nebylo sporu o tom, že žalovaní na adrese uvedené ve výpovědi z nájmu bytu obývají jediný byt a jen ohledně tohoto bytu jsou v nájemním vztahu k žalobcům, pak skutečnost, že ve výpovědi z nájmu bytu došlo k záměně patra za podlaží, v němž se byt nachází, a že je v ní nesprávně uvedeno číslo bytu, nezpůsobila neplatnost výpovědi. Ve spojení s dalšími údaji obsaženými v žalobě, jejíž byla součástí, nemohla být taková výpověď žalovanými (nájemci) v době doručení objektivně vnímána jinak než jako určitý a srozumitelný projev vůle (§ 37 obč. zák.) týkající se bytu, jehož jsou (společnými) nájemci a ve vztahu ke kterému jsou v nájemním poměru se žalobci.

Zástavní věřitel je ve smyslu ustanovení § 151f obč. zák. (ve znění čl. III zákona č. 165/1998 Sb., účinného od 1. 9. 1998) oprávněn navrhnout u soudu prodej zástavy a soud ve smyslu ustanovení § 274 písm. a) a § 372 o.s.ř. (ve znění čl. IV zákona č. 165/1998 Sb., účinného od 1. 9. 1998) rozhodne o prodeji zástavy rovněž tehdy, vzniklo-li právo zástavního věřitele na uspokojení jeho pohledávky ze zástavy v době od 1. 9. 1998, i když zástavní právo zajišťující jeho pohledávku vzniklo již v době do 31. 8. 1998. V případě, že právo (nárok) na uspokojení zástavního věřitele ze zástavy vzniklo do 31. 8. 1998, spravuje se toto právo (nárok) zástavního věřitele i v době od 1. 9. 1998 právní úpravou účinnou do 31. 8. 1998. 1)

Věřitel, který jako osoba odkázaná se svým nárokem na nejvyšší podání (§ 336b odst. 2, písm. i/ o.s.ř.) přihlásil pohledávku k uspokojení z rozdělované podstaty před vydáním dražební vyhlášky, nepatří mezi osoby vypočtené v ustanoveních § 336 odst. 1 a § 336c o.s.ř. a dražební vyhláška mu nemusí být doručena.

Obviněný není osobou oprávněnou k podání stížnosti proti rozhodnutí soudu, jímž se propouští z vazby proto, že mu byl na základě pravomocného rozhodnutí v jiné věci nařízen výkon trestu odnětí svobody, neboť podanou stížností nemůže dosáhnout pro sebe příznivějšího rozhodnutí. Stížnostní soud proto podle § 148 odst. 1 písm. b) tr. ř. stížnost obviněného zamítne.