Sešit č. 5/1997

Při ukládání trestu zákazu činnosti podle § 49 odst. 1 tr. zák. ve formě zákazu řízení motorových vozidel za majetkový trestný čin je vždy třeba zkoumat, zda pachatel užívá motorového vozidla k páchání majetkové trestné činnosti a jsou-li tak splněny podmínky pro uložení tohoto druhu trestu, či zda majetková trestná činnost s řízením motorového vozidla souvisí jen náhodně.

Z důvodů uvedených v § 30 odst. 1 tr. ř. lze rozhodnout jen o vyloučení soudce jako konkrétní osoby nebo o vyloučení soudců jako konkrétních osob. Nelze rozhodnout o vyloučení senátu. Výroky obviněného směřující obecně proti soudcům nejsou samy o sobě důvodem k tomu, aby bylo rozhodnuto, že určitý konkrétní soudce je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení podle § 30 odst. 1 tr. ř. z důvodu tzv. podjatosti.

K účinkům rozhodnutí Nejvyššího soudu o uznání rozsudku cizozemského soudu( § 384a tr.ř.) nebo o zaznamenání údajů o odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů podle § 4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb.: Zákonný důsledek takových rozhodnutí záležející v tom, že se na odsouzení cizozemským soudem hledí jako na odsouzení soudem České republiky ( § 4 odst. 3 citovaného zákona), znamená, že toto odsouzení nemá jen význam důkazního prostředku o osobě odsouzeného, ale stává se formální právní skutečností předpokládanou zákony České republiky, zejména skutečností, k níž lze přihlížet jako k okolnosti recidivy ve smyslu příslušných ustanovení trestního zákona. Na druhé straně ani po zapsání údajů o odsouzení soudem cizího státu do evidence Rejstříku trestů nejde o rozsudek soudu České republiky, takže nelze ve vztahu k takovému odsouzení ukládat souhrnný trest ve smyslu § 35 odst. 2 tr.zák. K tomu, aby bylo možno přihlížet k zapsanému odsouzení jako k okolnosti recidivy, je však nezbytné mít k dispozici další podklady, přinejmenším příslušný spis Nejvyššího soudu, jehož obsahem je především rozhodnutí cizozemského soudu, pokud se nepodaří nebo není účelné opatřit trestní spis (jeho opis) z ciziny.

Zpětvzetí podaného odporu není možné, protože v době, kdy by k takovému úkonu mělo dojít, je již trestní příkaz v důsledku účinně podaného odporu zrušen a samosoudce je povinen věc projednat v hlavním líčení. Stížnost pro porušení zákona nelze podat proti trestnímu příkazu, jenž byl ze zákona zrušen včasným podáním odporu. Dojde-li k jejímu podání, musí být podle § 268 odst. 1 tr.ř. per analogiam zamítnuta.

Má-li být rekognice se svědkem použita jako důkaz v řízení před soudem, lze ji za podmínek ustanovení § 103 tr.ř., ve spojení s ustanovením § 93 odst. 2 tr.ř., provést před sdělením obvinění podle § 160 odst. 1 tr.ř. jedině za předpokladu, že jde o úkon neodkladný, popř. neopakovatelný ( § 160 odst. 2, 4 tr.ř.). Neopakovatelnost rekognice ve smyslu ustanovení § 160 odst. 4 tr.ř., tedy že ji nebude možno provést před soudem, může vyplývat i ze zvláštní povahy tohoto úkonu jako poznávacího procesu, jestliže ji bude nutno vykonat již předtím v přípravném řízení. I v takovém případě však odůvodňuje její provedení před zahájením trestního stíhání skutečnost, že je nelze zahájit proto, že osoba, která má být obviněna, není ještě známa, nebo jí dosud nebylo možno sdělit obvinění, anebo zahájení trestního stíhání bylo dočasně odloženo.

Pravidlo uvedené v ustanovení § 18 odst. 2, věta první, tr.ř., podle kterého, nelze-li místo činu zjistit nebo byl-li čin spáchán v cizině, koná řízení soud, v jehož obvodu obviněný bydlí, pracuje nebo se zdržuje, se v případech, kdy byl čin spáchán v cizině, uplatní jen tehdy, pokud byl čin z hlediska určení příslušnosti spáchán v cizině zcela, tedy tak, že v České republice nenastaly žádné skutkové okolnosti, které jsou významné pro určení příslušnosti podle místa spáchání. V jiných případech se postupuje podle ustanovení § 18 odst. 1 tr.ř., které je z hlediska místní příslušnosti ustanovením základním. Tak je tomu u tzv. distanřních deliktů, kdy např. k jednání sice došlo v cizině, ale následek nastal v České republice.

Pokud je někdo předvoláván k výslechu svědka písemně, musí mu být adresováno předvolání, z něhož je výslovně a jednoznačně zřejmé, že právě on osobně se má k výslechu dostavit. Nevyplývá-li z předvolání, že se k výslechu má dostavit určitá konkrétní osoba, nelze této osobě za nedostavení uložit pořádkovou pokutu podle § 66 odst. 1 tr.ř.