část trestní

Zastavení trestního stíhání pachatele trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku pro neúčelnost ve smyslu § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. nelze odůvodnit jen tím, že posuzované trestní stíhání může vést k uložení trestu, který je zcela bezvýznamný ve srovnání s nepodmíněným trestem odnětí svobody, který byl pachateli již pravomocně uložen a jehož výkon mařil tím, že jej nenastoupil. Je třeba vzít v úvahu také další okolnosti, zejména délku uloženého trestu a celkovou dobu, po kterou pachatel maří jeho výkon. Smyslem této skutkové podstaty je zabezpečit řádný výkon nepodmíněných trestů odnětí svobody trestním postihem odsouzených, kteří se nástupu tohoto trestu vyhýbají. Tohoto účelu zpravidla nelze dosáhnout zastavením trestního stíhání z důvodu uvedeného v § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť takový postup by mohl vést k tomu, že v případě uloženého dlouhodobého nepodmíněného trestu odnětí svobody by jednání pachatele, který delší dobu jeho výkon maří, fakticky nebylo postiženo.

K dokonání zločinu padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku postačí, když pachatel – veden úmyslem udat padělané nebo pozměněné peníze jako pravé – vyrobí napodobeniny peněz nebo pozmění pravé peníze. Skutečnost, jak s nimi následně naloží, není podstatná z hlediska viny, ale může mít význam pro posouzení povahy a závažnosti jeho činu ve smyslu § 39 odst. 1 a 2 tr. zákoníku, tedy pro úvahy o druhu a výměře trestu.

Jestliže trestní věc obviněného byla vyloučena ze společného řízení, jeho trestní stíhání přerušeno a v této době byl ve věci původně spoluobviněných vyhotoven znalecký posudek týkající se totožného předmětu řízení všech obviněných, je jako znalecký posudek použitelným důkazním prostředkem i v řízení vedeném proti tomuto obviněnému.

Za škodu u trestného činu zvýhodnění věřitele podle § 223 tr. zákoníku se považuje celá částka vyplacená zvýhodněným věřitelům na úkor jiných věřitelů dlužníka pouze tehdy, pokud by zvýhodnění věřitelé podle příslušných ustanovení insolvenčního zákona neobdrželi žádné plnění z majetkové podstaty dlužníka. V takovém případě nemá vliv na zjištěnou výši škody skutečnost, že soudy nezohlednily zásadu rovnoměrného a poměrného uspokojení (srov. č. 6/2005-III. Sb. rozh. tr.).

Ve výroku, jímž se podle § 222 odst. 2 tr. ř. postupuje věc jinému orgánu, se uvádí skutek, jak byl zjištěn soudem, bez ohledu na to, jak byl popsán v obžalobě. Přitom je třeba zachovat totožnost skutku. Popis skutku, pro který se věc postupuje, musí odpovídat výsledkům soudem provedeného dokazování a zjištěným skutečnostem, protože jen takto vymezený skutek vytváří podklad pro orgán, jenž se má věcí dále zabývat. Takovým podkladem nejsou úvahy a závěry uvedené pouze v odůvodnění rozhodnutí.

I. Trest propadnutí věci může soud uložit jako trest samostatný za splnění dvou kumulativně stanovených podmínek uvedených v § 72 tr. zákoníku. Jedna z nich spočívá v tom, že trestní zákon dovoluje uložení tohoto druhu trestu, tj. že trest propadnutí věci je výslovně uveden v příslušném ustanovení ve zvláštní části trestního zákoníku jako sankce za trestný čin, jehož skutkovou podstatu pachatel naplnil. Za přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku nelze uložit trest propadnutí věci jako trest samostatný, protože trestní zákoník neobsahuje tento druh trestu v sankci za uvedený přečin. Není tak možné učinit ani v situaci, že jej pachatel spáchal ve stavu zmenšené příčetnosti podle § 27 tr. zákoníku a soud mu současně podle § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ukládá ochranné psychiatrické léčení. Trest propadnutí věci lze za splnění podmínek uvedených v § 70 tr. zákoníku uložit za uvedený přečin jen vedle jiného druhu trestu, ale nestačí jeho uložení vedle ochranného opatření. II. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v alternativě spočívající v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, je dán i tehdy, byl-li mu jako trest samostatný uložen trest propadnutí věci, ač nebyly splněny podmínky ustanovení § 72 tr. zákoníku.

Jestliže pachatel nalezl střelnou zbraň, poté ji ošetřil a uložil ve svém obydlí nebo na jiném místě, aniž by splnil povinnost neprodleně oznámit nález zbraně nejbližšímu příslušníkovi policie nebo útvaru policie nebo obecnímu úřadu podle § 68 odst. 2 zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu (zákon o zbraních), ve znění pozdějších předpisů, lze z toho dovodit, že jednal v úmyslu opatřit si střelnou zbraň a že za splnění dalších zákonných podmínek naplnil znaky přečinu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku. Splnění povinnosti neprodleně oznámit nález střelné zbraně sice není vymezeno konkrétní lhůtou, ale vyžaduje, aby tak nálezce učinil co nejdříve po nálezu střelné zbraně, jakmile to je možné vzhledem k okolnostem případu.