Sešit č. 9/2013

Poučovací povinnost soudu upravená v § 118a a násl. o. s. ř. se týká jen žalobcem vymezeného předmětu řízení, a nelze tedy účastníka poučovat o tom, že žádaného určení by snad bylo možno dosáhnout na jiném skutkovém základě.

Vedlejší účastenství nelze ani ve sporu vyvolaném insolvenčním řízením založit a udržet proti vůli účastníka, který má být tím, kdo do řízení jako vedlejší účastník vstoupil, v řízení podporován.

Účinky řádného doručení písemnosti soudem nastávají i v případě, kdy je písemnost doručována prostřednictvím provozovatele poštovních služeb a adresát tuto písemnost převezme, ač správně má být písemnost doručována do datové schránky adresáta.

Z ustanovení § 38 odst. l a § 96 odst. l tr. zákoníku vyplývá, že ukládání ochranného léčení je ovládáno zásadou přiměřenosti. Mezi hlediska přiměřenosti ochranného léčení náleží mimo jiné „nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem“. Není-li toto nebezpečí dostatečně konkrétní, nehrozí-li aktuálně, postrádá-li nezbytnou míru reálnosti a má-li jen všeobecný a neurčitý charakter potencionálnosti, není splněna podmínka přiměřenosti jeho uložení, a to ani v ambulantní formě.

V adhezním řízení se soud musí vždy zabývat otázkou, zda uložení povinnosti k náhradě škody způsobené trestným činem nebo k vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem ve smyslu § 228 odst. 1, věta za středníkem, tr. ř. nebrání zákonná překážka. Za ni je možné považovat také dohodu o narovnání podle § 585 a násl. občanského zákoníku uzavřenou mezi obviněným a poškozeným, pokud se týká závazku obviněného k náhradě škody způsobené trestným činem nebo k vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem. Důsledkem uzavření takové dohody je zánik závazku k náhradě škody nebo k vydání bezdůvodného obohacení, takže těchto nároků se poškozený nemůže domáhat v adhezním řízení. V takovém případě totiž dohoda o narovnání představuje nový závazek, jehož právním důvodem vzniku není náhrada škody způsobená trestným činem nebo vydání bezdůvodného obohacení získaného takovým činem na úkor poškozeného, ale jedná se o smluvní závazek. Postup soudu podle § 228 odst. 1 tr. ř. je proto vyloučen.

Z hlediska naplnění zákonných znaků přečinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1 tr. zákoníku se vyžaduje, aby mezi pachatelem a týranou osobou byl vztah péče nebo výchovy. Vztah péče může vzniknout i jen fakticky, na konkludentním základě. Jeho nutnou charakteristikou je vedle stavu aktuální odkázanosti poškozeného na pachatele také jeho určitá stabilita, ale nevyžaduje se, aby týraná osoba byla výhradně v péči pachatele. Ani umístění v léčebném zařízení proto zásadně nevylučuje závěr, že se pachatel může dopustit přečinu podle § 198 odst. 1 tr. zákoníku i vůči hospitalizované osobě. Bude tomu tak např. tehdy, je-li poškozená osoba po delší dobu umístěna v nemocnici, s ohledem na svůj pokročilý věk a zdravotní stav je zcela odkázána na pomoc jiných osob, přičemž pachatel sám z vlastní iniciativy převzal odpovědnost za péči o ni po dobu svých pravidelných návštěv.

V řízení vedeném pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku jsou orgány činné v trestním řízení povinny zjišťovat, zda je rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci, jehož výkon obviněný mařil nebo ztěžoval, vykonatelné a jestliže to zákon vyžaduje i pravomocné. Orgán činný v trestním řízení musí proto jako předběžnou otázku ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř. posoudit, zda a kdy oznámení správního orgánu o provedení záznamu bodů, kterým řidič dosáhl celkového počtu 12 bodů, a výzva k odevzdání řidičského průkazu podle § 123c odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, považované za rozhodnutí podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku (srov. č. 1/2011-II. Sb. rozh. tr.), nabylo právní moci; přitom není vázán závěrem orgánu, který toto rozhodnutí vydal. V případě tzv. fikce doručení je povinností orgánu činného v trestním řízení prověřit, zda skutečnosti, na nichž byl závěr o fikci doručení předmětného rozhodnutí správním orgánem založen, odpovídají správním řádem předepsaným pravidlům pro doručování.