Sešit č. 4/2015

Jestliže v průběhu řízení o odvolání povinného proti usnesení o nařízení exekuce na majetek povinného insolvenční soud zjistí úpadek povinného, odvolací soud po právní moci rozhodnutí o úpadku zruší usnesení o nařízení exekuce a řízení zastaví (§ 140e odst. 1 insolvenčního zákona).

Soudní exekutor je povinen po zahájení insolvenčního řízení na majetek v exekuci povinného vydat do majetkové podstaty úpadce jím v exekuci vymožené plnění bez odpočtu nákladů exekuce a jako věřitel úpadce náklady exekuce (svoji pohledávku) přihlásí do insolvenčního řízení.

Skutečnost, že se žalobce dostal do nepříznivé finanční situace v důsledku trestného činu žalovaného, kterým mu byla způsobena škoda, a u soudu se domáhá náhrady této škody, je zásadně podstatnou okolností svědčící pro naplnění podmínky existence zvlášť závažných důvodů pro úplné osvobození od soudních poplatků ve smyslu § 138 odst. 1 o. s. ř., nicméně nezakládá naplnění této podmínky bez dalšího a vždy záleží na dalších okolnostech konkrétního případu.

Ztratí-li fyzická osoba, po níž se žalobce domáhá uhrazení své směnečné pohledávky, v průběhu řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu způsobilost být účastníkem řízení, je třeba zkoumat míru odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s pohřbem (§ 470 obč. zák.) již v souvislosti s rozhodováním o tom, zda a s kým bude v řízení pokračováno (§ 107 o. s. ř.).

Princip nezávislého a nestranného rozhodování, jež je určující pro rozhodování soudců, se uplatní i pro rozhodování rozhodců. Běžná profesní spolupráce advokátů nemusí sama o sobě znamenat okolnost, která by vzbuzovala důvodné pochybnosti o případném poměru rozhodce z řad advokátů k jinému advokátovi zastupujícího účastníka rozhodčího řízení. Důvodné pochybnosti o poměru rozhodce z řad advokátů k jinému advokátovi zastupujícího účastníka rozhodčího řízení může vyvolat spolupráce nikoli jednorázová, ale dlouhodobá, mající povahu určité ekonomické závislosti, např. spolupráce ve společné advokátní kanceláři.

Povolení dlouhodobého pobytu a později trvalého pobytu na území České republiky pachateli samo o sobě nezakládá okolnost vylučující uložení trestu vyhoštění podle § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Z dikce tohoto ustanovení „pachatel má na území České republiky povolen trvalý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin“ vyplývá, že všechny stanovené podmínky musí být splněny kumulativně.

Okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, že čin byl spáchán zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem, předpokládá, že obě tyto alternativně vymezené skutečnosti vyžadují spáchání za podmínek vyjádřených pojmem „zvlášť“. Proto se jedná o zvlášť trýznivý způsob, a nikoliv jen trýznivý způsob provedení činu. 

O zvlášť trýznivý způsob půjde tehdy, jestliže oběť je vystavena bolestem na hranici snesitelnosti trvajícím třeba i po kratší dobu, nebo sice méně intenzivním, ale zato déle trvajícím, které velmi citelně zasahují celou osobnost poškozeného. Usuzovat na něj lze z takových okolností, které charakterizují subjektivní neúměrně krutě pociťované prožitky oběti, jež vnímala od doby, kdy na ní pachatel začal uskutečňovat vražedný mechanizmus, až do okamžiku její smrti. Rozhodné pro tuto zvlášť přitěžující okolnost jsou vnímání a prožívání bolestivosti při utrpěných zraněních a vypjatosti psychického prožívání traumatu smrti, a to v míře velmi intenzivní, v níž oběť prožívala důsledky útrap, jimž byla vystavena. O případ znaku způsobu „zvlášť surového“ jde tehdy, když čin svým provedením výraznou měrou přesahuje obvyklou míru surovosti, což je dáno především okolnosti, které charakterizují použité násilí z hlediska vnějšího dopadu činu na poškozeného. Rozumí se jím vražedný útok s vysokou mírou brutality, která se podstatně vymyká z rámce běžného u většiny trestných činů tohoto druhu. Není však vyloučeno, aby tento útok zároveň vyvolával zvýšenou trýzeň poškozeného.