Sešit č. 4/2011

I. Právní mocí rozsudku, jímž byl uložen časově určitý druh trestu vyhoštění, nastává počátek výkonu tohoto trestu jen v případě, že se odsouzený v tomto okamžiku již nachází mimo území České republiky. Pokud se odsouzený naopak nachází na území České republiky, započne výkon trestu vyhoštění až od okamžiku, kdy skutečně opustí území České republiky. Lhůta, kterou mu soud poskytl k obstarání jeho záležitostí podle § 350b odst. 2, resp. odst. 3 tr. ř., se do doby výkonu trestu vyhoštění nezapočítává. II. Doba, po kterou byl odsouzený ve vyhošťovací vazbě (§ 350c tr. ř.), se započítává do doby výkonu trestu vyhoštění. III. Doba, po kterou se odsouzený v průběhu výkonu trestu vyhoštění zdržuje na území České republiky, byť tím maří jeho výkon, se započítává do doby výkonu trestu vyhoštění. Uvedené platí, jestliže výkon trestu vyhoštění již započal, tzn. odsouzený opustil území České republiky a poté na něm v rozporu s uloženým trestem vyhoštění znovu pobýval.

Nelze-li zajistit peněžní prostředky, které jsou výnosem z trestné činnosti, pak ustanovení § 79f tr. ř. umožňuje jako náhradní hodnotu zajistit jakýkoliv jiný majetek pachatele způsobilý zajištění, aniž se vyžaduje, aby tento majetek měl vztah ke spáchané trestné činnosti.

Jelikož ustanovení trestního zákona o neposkytnutí pomoci (§ 207, § 208) jsou subsidiární k ustanovením trestního zákona o úmyslných poruchových trestných činech proti životu a zdraví (§ 219 až § 222), je souběh těchto trestných činů vyloučen (srov. rozhodnutí č. 21/1983 Sb. rozh. tr.). Proto měl-li řidič motorového vozidla v úmyslu způsobit fyzickým útokem jinému těžkou újmu na zdraví a naplňuje-li jeho jednání všechny zákonné znaky trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. (spáchaného třeba jen ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák.), je vyloučeno, aby v něm bylo možno současně spatřovat i zákonné znaky trestného činu neposkytnutí pomoci podle § 208 (případně § 207) tr. zák. Takového pachatele totiž nelze činit trestně odpovědným za neposkytnutí potřebné pomoci zraněnému, neboť by tak byl fakticky nucen jednat v rozporu s tím, co sledoval (zamýšlel).* *Poznámka redakce: Nyní jde o vztah trestných činů podle ustanovení § 145 a § 151 (§ 150) tr. zákoníku.

Insolventní dlužník mohl spáchat trestný čin zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1 tr. zák. dispozicemi jen s takovým svým majetkem, který byl použitelný k uspokojení pohledávky právě toho věřitele, jehož uspokojení tím bylo alespoň částečně zmařeno. To platí zejména v případě dispozic dlužníka s majetkem zatíženým zástavním právem třetí osoby. Z hlediska subjektivní stránky bylo předpokladem trestní odpovědnosti za tento trestný čin úmyslné zavinění pachatele, který jako dlužník, jenž nebyl schopen plnit své splatné závazky, zcela nebo částečně zmařil uspokojení pohledávky některého z více svých věřitelů tím, že zvýhodnil jiného věřitele, ač si z okolností musel být vědom toho, že jeho jednání může mít takový následek, a buď ho chtěl způsobit, anebo alespoň pro případ, že jej způsobí, s tím byl srozuměn.