Sešit č. 3/2012

Rozhodnutí vykonatelné bez ohledu na právní moc není nezákonné ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. ve znění pozdějších předpisů, jestliže důvodem jeho zrušení nebo změny byly skutečnosti, které nastaly (vznikly) po jeho vydání a u odvolacího soudu byly uplatněny v souladu s principem neúplné apelace (§ 205a odst. 1 písm. f/ o. s. ř.). Rozhodnutí vykonatelné bez ohledu na právní moc není nezákonné ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. ve znění pozdějších předpisů ani tehdy, jestliže důvodem jeho zrušení nebo změny byly skutečnosti, které nastaly (vznikly) před jeho vydáním, ale účastníci sporného řízení je uplatnili (ač tak mohli učinit dříve) až po vydání rozhodnutí. Totéž platí pro první fázi konkursního řízení (vedeného podle zákona č. 328/1991 Sb.), ve které je na základě věřitelského návrhu na prohlášení konkursu veden „spor“ o úpadek dlužníka a o to, zda věřitel doložil svou splatnou pohledávku za dlužníkem, a v níž se rozhodné skutečnosti jen „osvědčují“, resp. „dokládají“.

Čl. 4 směrnice Rady č. 80/155/EHS neukládá členským státům povinnost určitým způsobem financovat činnost porodních asistentek z veřejného zdravotního pojištění. Ve sporu o náhradu škody proti státu, jehož nesprávný úřední postup v oblasti veřejného zdravotního pojištění žalobkyně spatřuje v publikaci pro ni nepříznivého výsledku dohodovacího řízení o hodnotě bodu ve Věstníku Ministerstva zdravotnictví, je proto zcela zjevné (jedná se o tzv. acte clair), že Nejvyšší soud není povinen obrátit se s žádostí o řešení předběžné otázky k Soudnímu dvoru Evropské unie.

Podmínkou vypořádání věcí v řízení o vypořádání společného jmění manželů je to, že v době rozhodnutí soudu existují a že v době zániku společného jmění tvořily jeho součást. Jen jestliže jeden z bývalých manželů nakládal s věcí v rozporu se zákonem, nelze k jeho protiprávnímu úkonu (je-li absolutně neplatný nebo byla-li řádně vznesena námitka relativní neplatnosti) přihlížet a věc je třeba zahrnout do vypořádání a zpravidla mu ji přikázat. Jestliže však věc ke dni vypořádání neexistuje a jeden z účastníků zavinil, byť i z nedbalosti, její zánik, nelze ji již do vypořádání zahrnout, je však třeba přihlédnout k této skutečnosti při stanovení výše podílu, neboť jde o pochybení při hospodaření se společným majetkem, snižující zásluhy na jeho udržení (§ 149 odst. 3 obč. zák.).

Má-li právní otázka řešená v rozhodnutí odvolacího soudu význam pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), nelze odmítat přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pouze na základě argumentu, že postrádá zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), zejména proto, že její řešení je dáno neopakovatelnými a nezaměnitelnými skutkovými okolnostmi případu. I když rozhodování o dovolání je právním prostředkem zajišťujícím jednotnost rozhodování soudů, plní tento účel prostřednictvím rozhodování v konkrétních věcech (v jednotlivých případech), aniž by mohlo být jakkoliv významné, jaký má (může mít) taková konkrétní věc judikatorní přesah. 

Ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř. obsahující zákaz reformationis in peius nebrání tomu, aby znak spočívající v předchozím odsouzení nebo potrestání pachatele (tj. v recidivě) ve smyslu § 205 odst. 2 tr. zákoníku o trestném činu krádeže byl v odvolacím řízení konaném výlučně z podnětu odvolání obviněného dovozován ve vztahu k jeho jinému předchozímu odsouzení nebo potrestání pro čin stejné nebo nižší závažnosti, které splňuje zákonem stanovené podmínky, byť nebylo uvedeno v popisu skutku ve výroku o vině (v tzv. skutkové větě) napadeného rozsudku soudu prvního stupně, pokud je tato skutečnost obsažena alespoň v jeho odůvodnění, resp. jestliže ji soudy vzaly za prokázanou a vycházely z ní. 

Takové dřívější odsouzení nebo potrestání obviněného je objektivní skutečností, která nemá za následek ani přísnější právní kvalifikaci skutku spáchaného obviněným, ani se nedotýká rozsahu jeho trestné činnosti co do výše způsobené škody apod. Tímto postupem dojde pouze k naplnění zákonného znaku recidivy jiným předchozím odsouzením nebo potrestáním obviněného, které v době spáchání posuzovaného činu odpovídalo stanoveným zákonným podmínkám a v této době reálně existovalo. 

Jestliže tedy existuje jiné dřívější odsouzení (potrestání) obviněného, které i po dni 1. 1. 2010 zakládá znak recidivy ve smyslu § 205 odst. 2 tr. zákoníku u činu obviněného spáchaného před tímto dnem, pak nelze na základě ustanovení o časové působnosti trestních zákonů (§ 2 odst. 1 tr. zákoníku, § 16 odst. 1 tr. zák.) dospět k závěru, že pro obviněného je příznivější nový trestní zákoník účinný od 1. 1. 2010 jen proto, že v popisu skutku soudu prvního stupně je uvedeno toliko takové předchozí odsouzení (potrestání) zakládající recidivu ve smyslu § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák. pouze do 31. 12. 2009, a nelze tak ani učinit závěr, že jde od 1. 1. 2010 o čin beztrestný, popřípadě že z tohoto důvodu zanikla trestnost činu.*

* Poznámka redakce: Srov. znění § 205 odst. 2 tr. zákoníku po novele provedené zákonem č. 330/2011 Sb.

Jestliže rozhodnutím odvolacího soudu nabyl právní moci rozsudek, kterým byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel, tak jeho právní mocí začíná i výkon tohoto trestu (srov. č. 8/1969 Sb. rozh. tr.) 

Proto jednání obviněného, který byl osobně přítomen veřejnému zasedání odvolacího soudu a vyhlášení takového rozhodnutí, a poté řídil motorové vozidlo, může za splnění dalších podmínek naplňovat znaky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

Pokud trestní zákon České republiky účinný v době rozhodování soudu o uznání cizozemského rozhodnutí neznal takový druh ochranného opatření spojeného s omezením osobní svobody, jaký byl pachateli uložen cizozemským soudem, je nutno podle § 451 odst. 3 tr. ř. per analogiam rozhodnout o přeměně tohoto opatření na ústavní ochranné léčení podle § 72 tr. zák. nebo zabezpečovací detenci podle § 72a tr. zák. Na zabezpečovací detenci je možno opatření uložené cizozemským soudem přeměnit jen za splnění podmínek ustanovení § 72a tr. zák.*

* Poznámka redakce : Nyní jde o ochranná opatření podle § 99 a § 100 tr. zákoníku, přičemž v případě zabezpečovací detence s účinností od 1. 12. 2011 (novela tr. zákoníku č. 330/2011 Sb.) se již nevyžaduje, aby čin za okolností uvedených v ustanovení § 100 odst. 1 tr. zákoníku musel naplňovat podle českého trestního práva znaky zvlášť závažného zločinu.