Sešit č. 1-2/1995

Doklad o skutečném výdělku žadatele o úpravu starobního důchodu (§ 24 odst. 6 zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích) nelze nahradit potvrzením zaměstnavatele o tom, jaká byla základní mzda a nadtarifní složka mzdy ve funkci, v níž by byl žadatel o úpravu důchodu zařazen, kdyby nedošlo k jeho neplatnému skončení pracovního poměru z důvodu politické perzekuce. Nelze-li skutečný výdělek žadatele zjistit, je třeba vycházet ve smyslu ustanovení vládního nařízení č. 174/1991 Sb. z průměrných mezd v národním hospodářství v rozhodném kalendářním roce, vynásobených koeficientem mzdového nárůstu podle přílohy č. 1 k tomuto vládnímu nařízení.

Zákonný nárok na příplatek k důchodu podle ustanovení § 24 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (ve znění zákona č. 267/1992 Sb.), vzniká jen za každý ukončený měsíc výkonu vojenské služby u dřívějších tzv. Pomocných technických praporů. Poskytnutí uvedeného příplatku za každý započatý, avšak neukončený měsíc takového výkonu vojenské služby, popřípadě alikvotní části uvedeného příplatku bylo možné přiznat jen v rámci odstraňování tvrdostí zákona (§ 176 zákona č. 100/1988 Sb. a § 4 zákona č. 582/1991 Sb.).

Předpokladem odškodnění v oblasti důchodového zabezpečení podle ustanovení § 25 odst. 1 a 7 zákona č. 119/1990 Sb. je to, že poškozený byl zcela nebo zčásti zproštěn obžaloby, nebo že byl odsuzující rozsudek zčásti zrušen. Míru účasti odsouzeného na rehabilitaci stanoví soud v trestním řízení soudním. Soudu, který přezkoumává rozhodnutí orgánu sociálního zabezpečení podle ustanovení § 244 a násl. o. s. ř. , nenáleží posouzení otázky stanovení přiměřeného trestu za trestný čin nepodléhající rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb., a to ani jako posouzení předběžné otázky.

Jde-li v soudním řízení o přezkoumání rozhodnutí orgánu sociálního zabezpečení o požadavek navrhovatele, aby mu byla uznána další doba zaměstnání II. pracovní kategorie v rozmezí celkového trvání odpracované doby (např. od roku 1931), je nesprávné hodnotit jako nadbytečnou potřebu zjišťování charakteru navrhovatelova zaměstnání v době předválečné a v době krátce po skončení války. Byla-li v předchozím rozhodnutí soudu řešena jen otázka, zda určitou dobu výkonu práce u navrhovatele (např. z období 1935 až 1945) lze pokládat za dobu zaměstnání v pracovním poměru (který zakládal účast na nemocenském pojištění), nebyla tím ještě vyřešena otázka započtení této doby jako zaměstnání II. pracovní kategorie.

Nárok na invalidní zaopatřovací požitky podle ustanovení zákona č. 164/1946 Sb. nebyl podmíněn existencí invalidity, nýbrž ztrátou nebo snížením výdělečné schopnosti. Poživatel invalidních zaopatřovacích požitků splňoval podmínky pro zařazení do I. skupiny účastníků odboje, byl-li mu tento důchod před 1.1.1957 přiznán pro ztrátu výdělečné schopnosti aspoň o 65 %, takže od 1.1.1957 se tyto invalidní zaopatřovací požitky považují za invalidní důchod za dalšího předpokladu, že invalidita vznikla uvedeným kvalifikovaným způsobem a trvala, byť i jen v rozsahu částečné invalidity, až do vzniku nároku na důchod.

Otázka podstatného poklesu výdělku je otázkou právní, kterou soud může na základě bezpečně zjištěných skutkových okolností posoudit odchylně od údajů uvedených v posudku posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky. Zjistí-li soud při přezkoumávání rozhodnutí orgánu sociálního zabezpečení, jímž byl odňat částečný invalidní důchod, že došlo k podstatnému poklesu výdělku, je dán i právní závěr o tom, že nárok na tento důchod trvá bez přerušení od jeho odnětí, trvá-li také nadále nepříznivý zdravotní stav poživatele důchodu. Orgán sociálního zabezpečení je tu povinen obnovit výplatu částečného invalidního důchodu ode dne, kdy došlo k jeho odnětí.

Pro posouzení toho, zda žadatel o invalidní důchod splňuje zákonnou podmínku invalidity (§ 29 odst. 2 písm. c/ zákona č. 100/1988 Sb.) nebo částečné invalidity (§ 37 odst. 2 zákona č. 100/1988 Sb.) při pracovním úrazu nebo pro nemoc z povolání, je rozhodující dosavadní zaměstnání žadatele o důchod. Od 1.1.1993 (viz čl. VII. odst. 6 vyhlášky č. 30/1993 Sb.) se považuje za dosavadní zaměstnání to zaměstnání, jehož výkon vedl ke vzniku nemoci z povolání. Přitom se takto posuzuje od uvedeného data dosavadní zaměstnání, i když nemoc z povolání vznikla před tímto datem, vznikl-li dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání.