Rok 2013

Pro rozhodnutí soudu pro mládež o upuštění od uložení trestního opatření musí být podmínky, které jsou uvedeny v návětě § 11 odst. 1 z. s. m., splněny vždy všechny současně a vedle nich musí být zjištěna též alespoň některá z dalších podmínek uvedených alternativně pod písmeny a), b) nebo c) tohoto ustanovení. Jestliže některá z takto uvedených podmínek není dána, nelze upustit od uložení trestního opatření mladistvému.

Účastníky řízení o ustanovení opatrovníka domnělému otci, který není naživu (§ 55 zák. o rod.), jsou také jeho případní dědicové.

Jestliže pachatel dodatečně splní svou daňovou povinnost až na podkladě výsledků daňové kontroly, byť ještě před zahájením trestního stíhání, nejedná dobrovolně o své vlastní vůli, ale už pod hrozbou zcela bezprostředně hrozícího trestního stíhání. Již v době zahájení daňové kontroly jsou totiž činěny konkrétní úkony, které mají prokázat skutečnosti svědčící o případném zkrácení daně, a tedy v konečném důsledku o tom, že byl spáchán trestný čin (k tomu srov. rozhodnutí pod č. 35/2001 a č. 45/2007 Sb. rozh. tr.). 

Účinná lítost podle § 33 tr. zákoníku je vázána mimo jiné na podmínku, že pachatel úplně napraví škodlivý následek, a její splnění co do rozsahu a obsahu škodlivého následku je nutno posuzovat „ex tunc“, tedy podle doby, kdy byl spáchán trestný čin, nikoliv „ex nunc“, tedy podle doby, kdy přichází v úvahu napravení škodlivého následku. 

V případě trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku, spáchaného zkrácením daně nebo vylákáním výhody na dani, to znamená, že pachatel musí dobrovolně uhradit celou částku, o niž stát zkrátil na dani, nebo kterou vylákal jako výhodu na dani, a to podle stavu v době spáchání činu. Není proto významné, že v době, kdy pachatel přistoupil k napravení škodlivého následku činu, ve vztahu k některé z těchto částek přicházejících v úvahu uplynula prekluzivní lhůta pro vyměření daně, uvedená v ustanovení § 47 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, v důsledku čehož zaniklo právo státu vyměřit či doměřit dlužnou částku. Tato překážka nebrání, aby pachatel dobrovolně splnil původní povinnost a celou částku uhradil státu Nyní je lhůta pro stanovení daně upravena v ustanovení § 148 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, přičemž z ustanovení § 148 odst. 7 tohoto zákona plyne, že pokud daňový subjekt podá řádné daňové tvrzení nebo dodatečné daňové tvrzení a současně tvrzenou daň včetně jejího příslušenství uhradí, je-li toho třeba pro zánik trestnosti daňového trestného činu z důvodu účinné lítosti, lze daň stanovit bez ohledu na to, zda již uplynula lhůta pro stanovení daně..

Přijme-li zaměstnanec plnění, které bylo cestou exekuce (výkonu rozhodnutí) vymoženo z majetku zaměstnavatele na uspokojení nároku, který již dříve splněním nebo jinak zanikl, vznikne mu tím bezdůvodné obohacení, které je povinen zaměstnavateli vydat; okolnost, zda, popřípadě kdy byla zastavena exekuce (zastaven výkon rozhodnutí), je tu nerozhodná.

Ustanovení § 175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku používá pojem „svědek“ v jeho obecné podobě, a proto se za splnění dalších podmínek uvedených v § 175 odst. 1 tr. zákoníku jedná o okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, která se týká všech osob majících v materiálním smyslu postavení svědka (k tomu srov. č. 15/2002 Sb. rozh. tr.). To platí v každém typu řízení před orgány veřejné moci, v němž takový svědek vypovídá nebo má vypovídat (např. v trestním řízení, v občanskoprávním řízení, ve správním řízení, před vyšetřovací komisí Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky aj.).

Usnesení, kterým se přerušuje řízení, se doručuje účastníkům, i když se po jeho vyhlášení vzdali práva na odvolání.^*)

^*) Publikací tohoto rozhodnutí se zčásti překonává i východisko obsažené ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 04. 2010, sp. zn. Cpjn 203/2007, uveřejněném pod číslem 49/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jež via facti (mimo otázku řešenou stanoviskem) vychází z předpokladu protikladného závěru vyjádřenému právní větou nyní publikovaného rozhodnutí.

K podmínkám použitelnosti výpovědi osoby vyslechnuté podle zahraniční právní úpravy v postavení tzv. korunního svědka. 

Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva lze vyvodit obecné základní podmínky přípustnosti použití svědecké výpovědi tzv. korunního svědka, a to i podle zahraniční právní úpravy (např. Polské republiky) v trestním řízení, kterými jsou a) otevřený přístup prokuratury (státního zastupitelství) k dohodě s korunním svědkem a informování o jeho postavení v řízení, b) zaručení přístupu obhajoby k výslechu takového svědka, a to včetně možnosti mu klást potřebné otázky, c) informovanost soudů o takové dohodě a dostatečné přezkoumání výpovědi korunního svědka, d) podpoření tvrzení korunního svědka jinými důkazy (výpověď korunního svědka je tedy důležitým, ale ne jediným důkazem, na základě kterého dojde k odsouzení). Připuštění výpovědi korunního svědka tak může být odůvodněno použitím dostatečně uvážené kombinace výše uvedených skutečností (srov. rozhodnutí ESLP ve věci Atanasov proti Bulharsku ze dne 3. března 2009, č. stížnosti 20309/02; rozhodnutí ESLP ze dne 25. května 2004 ve věci Cornelis proti Nizozemsku, č. stížnosti 994/03; rozhodnutí ESLP ze dne 27. ledna 2004, ve věci Lorsé proti Nizozemsku, č. stížnosti 44484/98; a rozhodnutí ESLP ze dne 27. ledna 2004, ve věci Verhoek proti Nizozemsku, č. stížnosti 54445/00).