Sešit č. 9/2011

Řízení o žalobě, kterou se insolvenční správce domáhá vůči soudnímu exekutorovi vydání exekučního výtěžku zpeněžení nemovitostí ve vlastnictví dlužníka, není incidenčním sporem (§ 159 insolvenčního zákona). K projednání a rozhodnutí takového sporu jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy (§ 9 odst. 1 o. s. ř.).

Princip specializace soudců (soudních oddělení) v insolvenčním řízení na agendu reorganizací (jako způsobu řešení dlužníkova úpadku) je možné ve smyslu § 42 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb. ve znění pozdějších předpisů promítnout do rozvrhu práce jedině tak, že věci budou do příslušného oddělení rozděleny podle hledisek určitelných ke dni zahájení insolvenčního řízení (např. podle toho, zda byl návrh na reorganizaci podán spolu s insolvenčním návrhem, popřípadě podle kritérií stanovených v § 316 odst. 4 insolvenčního zákona).

Zákonný znak trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku (resp. podle § 250 odst. 1 tr. zák.) spočívající v „uvedení jiného v omyl“ nebo ve „využití omylu jiného“ může naplnit i pachatel, který v řízení o dědictví úmyslně uvede nepravdivé údaje o tom, že je dědicem, nebo o výši svého dědického nároku, a to s cílem obohatit se z majetku zůstavitele ke škodě jiného (skutečného) dědice.

Ustanovení § 12 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů, je ve vztahu speciality k ustanovení § 12 odst. 3 advokátního tarifu. Proto při obhajobě v trestním řízení vedeném pro souběh trestných činů ve společném řízení náleží obhájci pouze odměna stanovená pro trestný čin s nejvyšší trestní sazbou.

Ve výroku rozsudku, jímž se podmíněně odsouzenému ukládá podle § 59 odst. 2 nebo § 60a odst. 3 tr. zák.*) povinnost, aby podle svých sil nahradil škodu způsobenou spáchaným trestným činem, není nutno uvádět výši této náhrady škody ani osobu poškozeného, jemuž má být škoda nahrazena.

I. Trestností činu ve smyslu § 2 odst. 1 tr. zákoníku se rozumí možnost, že pachatel bude pro určitý trestný čin odsouzen, tj. po zažalování bude pro tento trestný čin uznán vinným a uložen mu trest. Jsou to tedy všechny podmínky relevantní pro výrok o vině i o trestu, a to i v případě, že nejprve nabude právní moci výrok o vině posuzovaným trestným činem a teprve později je rozhodováno o trestu, který má být obviněnému za takový trestný čin uložen.

Trestní stíhání totiž končí až odsouzením pachatele pravomocným výrokem o vině a trestu, resp. upuštěním od potrestání (§ 12 odst. 10, § 122 odst. 1 tr. ř.). Zrušením odsuzujícího pravomocného rozsudku, i když jen ve výroku o trestu, v řízení o mimořádných opravných prostředcích (o dovolání, stížnosti pro porušení zákona nebo obnově řízení) vzniká ve věci právní stav neskončeného trestního stíhání. Odsuzující výrok o vině, který byl ponechán jako pravomocný, není překážkou pro následné zastavení trestního stíhání pro některý z důvodů jeho nepřípustnosti podle § 11 odst. 1 tr. ř. (např. z důvodů milosti nebo amnestie prezidenta republiky, promlčení, úmrtí obviněného nebo jeho prohlášení za mrtvého apod.). 

II. Skutek se posuzuje podle toho práva, jehož použití je pro pachatele nejpříznivější, a to bez rozdílu, zda jde podle dřívějšího a pozdějšího práva o stejné či různé skutkové podstaty. Přitom se použije ve všech směrech buď jen práva účinného v době činu, anebo jen práva pozdějšího. Platí tedy zásada, že ohledně trestnosti jediného skutku je třeba užít dřívějšího nebo nového zákona jako celku.

Zásada vyplývající z ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku, že trestnost činu se posuzuje podle pozdějšího zákona, jestliže je to pro pachatele příznivější, se uplatní i při posuzování otázky, zda je či není promlčena trestní odpovědnost podle § 34 odst. 1 tr. zákoníku (resp. promlčeno trestní stíhání podle § 67 odst. 1 tr. zák.), v tom smyslu, že se vychází z délky promlčecí doby určené trestní sazbou trestu odnětí svobody toho trestného činu, jehož kvalifikace podle této zásady připadá v úvahu.

I. Skutková podstata trestného činu porušování průmyslových práv podle § 151 tr. zák. (stejně jako porušení chráněných průmyslových práv podle § 269 tr. zákoníku) není blanketovou (blanketní) skutkovou podstatou, nýbrž skutkovou podstatou s normativními znaky (chráněný vynález, průmyslový vzor, užitný vzor nebo chráněná topografie polovodičového výrobku). 

II. Působnost českého trestního zákona může být založena i v případech, ve kterých je obsažen mezinárodní (cizí) prvek, který může zainteresovat i cizí trestní, ale i mimotrestní právní úpravu. Aplikace cizího mimotrestního práva při řešení otázky trestní odpovědnosti přichází v úvahu zejména při výkladu tzv. normativních znaků skutkových podstat trestných činů a při posuzování protiprávnosti činu. Jestliže čin naplňující znaky skutkové podstaty trestného činu obsahuje cizí prvek, který je třeba podřadit právě pod normativní znak, lze při jeho výkladu použít cizí mimotrestní právo za předpokladu, že české trestní právo chrání takový právní pojem, instituci nebo vztah, vyjádřený v posuzovaném normativním znaku. Jde o otázku tzv. věcné (předmětné) působnosti trestního zákona, tj. dosahu jeho skutkových podstat. Normativní znaky vyjadřující osobní a soukromá práva, zájmy nebo instituty, které jsou uznávány všude a nejen na území, kde působí právo, které je založilo, mohou a musí být posuzovány podle cizího práva, jestliže si to vyžaduje vyskytující se cizí prvek. Naproti tomu normativní znaky vyjadřující pojmy a instituce veřejnoprávní povahy (orgán státní správy, orgán veřejné moci, veřejný činitel, úřední osoba atd.) zpravidla nemohou být posuzovány podle cizího práva, neboť český trestní zákon cizí zájmy tohoto druhu obvykle nechrání, a pokud je chce chránit, je třeba, aby to bylo v příslušné normě náležitě vyjádřeno.

Znakem každého trestného činu je i protiprávnost, která se zpravidla dovozuje z celého právního řádu a obyčejně se vzhledem k sekundární povaze trestního práva opírá o právní normy nacházející se mimo trestní zákon, a proto se v konkrétním případě dovozuje především z mimotrestních právních předpisů (např. předpisů upravujících dopravní provoz – srov. č. 29/1981 Sb. rozh. tr., zdravotnických předpisů, předpisů o bezpečnosti práce). Působnost těchto předpisů je až na výjimky omezena na území státu, který je vydal. Jestliže byl čin spáchán na území cizího státu a byl jím porušen předpis tohoto druhu, protiprávnost činu – pokud na něj dopadá tzv. věcná i místní působnost českého trestního zákona – nelze posuzovat podle českého práva, ale vždy je nutno uplatnit právo státu, na jehož území byl čin spáchán. 

III. Podle zásady aktivní personality upravené v § 18 tr. zák. (§ 6 tr. zákoníku) se působnost trestních zákonů vztahuje na občany České republiky nebo osoby bez státní příslušnosti, které mají na jejím území povolen trvalý pobyt. K tomu, aby byl český trestní zákon uplatněn, postačí, že na čin spáchaný v cizině (některém cizím státě), dopadá určité ustanovení českého trestního zákona, podle něhož se pak posuzuje trestnost tohoto činu spáchaného v cizině. Z hlediska uplatnění zásady aktivní personality u trestného činu porušování průmyslových práv podle § 151 tr. zák. (stejně jako porušení chráněných průmyslových práv podle § 269 tr. zákoníku) tedy postačuje obecná trestnost neoprávněného zásahu do práv k chráněnému vynálezu, průmyslovému vzoru, užitném vzoru nebo topografii polovodičového výrobku v České republiky a nevyžaduje se, aby jednání pachatele spáchané v cizině, kde naplnilo všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podle českého trestního zákona, zároveň naplnilo tyto znaky i na území České republiky.