Sešit č. 4/2012

Dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení o zastavení řízení podle ustanovení § 104 odst. 2 o. s. ř., není přípustné.

Zemře-li účastník řízení po účinném doručení rozsudku odvolacího soudu, avšak ještě předtím, než mu uplynula lhůta pro podání dovolání, běží jeho procesnímu nástupci znovu celá dovolací lhůta, a to ode dne, kdy mu byl řádně doručen rozsudek odvolacího soudu.

Nelze vyloučit, že soud může ve výjimečných případech založit důvod k zamítnutí žalobcova návrhu dle § 107a o. s. ř. (při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno) prostřednictvím ustanovení § 2 o. s. ř.Takový postup by byl namístě např. tehdy, bylo-li by možno dovodit podle toho, co v řízení vyšlo najevo, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí dle § 107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou. Prostá obava, že případná pohledávka na náhradě nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, však k takovému kroku nepostačuje.

Řízení ve věcech jednání shromáždění společenství vlastníků jednotek a sporů z toho vzniklých (§ 9 odst. 3 písm. u/ o. s. ř.) je obchodní věcí ve smyslu ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.; proti rozhodnutí odvolacího soudu v těchto věcech o peněžitém plnění nepřevyšujícím 100 000 Kč není dovolání přípustné.

Pro závěr o zavinění z vědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku nestačí pouhé zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, ale je nutno zjišťovat všechny skutečnosti, z nichž by bylo možno spolehlivě dovodit, že bez přiměřených důvodů spoléhal, že porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem nezpůsobí. K posouzení přiměřenosti jeho důvodů nutno přistoupit z hlediska zkušeností pachatele a ostatních okolností případu (srov. č. 45/1965 Sb. rozh. tr.). Jestliže je věc koupena za neobvykle nízkou cenu nebo za cenu, jež neodpovídá té, za niž se jako nová prodává, nelze jen z této okolnosti vyvozovat, že osoba ji kupující věděla, že byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou, a že tak za splnění dalších zákonných podmínek spáchala přečin podílnictví z nedbalosti podle § 215 odst. 1 tr. zákoníku, a to z vědomé nedbalosti. Rozhodnutím není řešena otázka zavinění z nevědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Vědomost pachatele o tom, že věc pochází z trestné činnosti, je nezbytné prokázat i dalšími zjištěními o okolnostech, za nichž byl čin spáchán. Přihlížet je třeba např. k faktickému stavu a stáří této věci, cenám srovnatelných výrobků, za něž se obvykle nabízejí či prodávají, k poznatkům o skutečnostech spojených s prodejem věci a vedoucích prodejce k němu apod.

Skutečnosti zakládající důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 2 tr. ř. nejsou konkretizovány přímo zákonem, jako je tomu u jiných důvodů nutné obhajoby (např. podle § 36 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř.), ale posouzení existence tohoto důvodu je svěřeno soudu a v přípravném řízení státnímu zástupci, jejichž úvaha se odvíjí od individuálních okolností ovlivňujících způsobilost obviněného náležitě se hájit. Závěr o existenci důvodu nutné obhajoby podle § 36 odst. 2 tr. ř. se musí opírat o konkrétní zjištění takových tělesných nebo duševních vad obviněného, které s ohledem na jejich charakter a rozsah mu neumožňují náležitě se hájit, resp. důvodně vzbuzují pochybnosti o tom, zda obviněný je způsobilý sám se hájit. Takové pochybnosti mohou vyvstat např. u obviněného, který je velmi vysokého věku a je trvale umístěn v domově důchodců, neboť vysoký věk, nutnost péče jiné osoby o něj i jistá odlišnost od obvyklého samostatného způsobu vedení života jsou výraznými omezeními, jež vedou k oslabení racionálního úsudku a tím i podstatnému snížení jeho schopnosti uplatnit vlastní obhajovací práva bez pomoci obhájce.

Samotné využití vyplňovacího práva oprávněnou osobou, která doplnila do tzv. blankosměnky (čl. I. § 10 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů) chybějící náležitosti, byť tak učinila v rozporu s obsahem nebo podmínkami vyplňovacího práva (tj. excesivně), není paděláním ani pozměněním směnky ve smyslu § 234 odst. 3 alinea 1 tr. zákoníku, resp. § 233 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku za použití § 238 tr. zákoníku. O padělání nebo pozměnění směnky podle těchto ustanovení by mohlo jít jen tehdy, kdyby do blankosměnky úmyslně doplnila chybějící náležitosti osoba, která není nositelem vyplňovacího práva. Byla-li vydána blankosměnka za tím účelem, aby po doplnění jejích náležitostí plnila funkci zajišťovací směnky, lze považovat za excesivní využití vyplňovacího práva, jestliže ji její majitel doplnil za situace, kdy již byl splněn závazek, který měla taková směnka zajišťovat. Jednání majitele blankosměnky, který po excesivním využití svého vyplňovacího práva prodal takto vzniklou zajišťovací směnku třetí osobě se záměrem, aby vedle plnění získaného ze zajištěného závazku dosáhl prospěch i z prodeje směnky, přičemž jejímu nabyvateli zamlčel, že neměl důvod k využití vyplňovacího práva a že závazek zajištěný touto směnkou byl splněn, lze posoudit při naplnění ostatních zákonných znaků jako trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku nebo jeho pokus podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.