Sešit č. 4/1994

Jako nepřípustnou (§ 148 odst.1 písm a) tr.ř.) zamítne nadřízený soud stížnost, kterou stěžovatel podal v důsledku nesprávného poučení soudu, že proti jeho usnesení je stížnost přípustná, ač tomu tak není, např.proto,že jde o usnesení soudu rozhodujícího v druhém stupni.

Jestliže byl pachatel trestného činu odsouzen za trestný čin, jehož se skutečně dopustil, v rozporu s ustanoveními trestního řádu o nepřípustnosti trestního stíhání vztahujícími se pouze k jeho osobě (např.překážka věci rozsouzené), nemá tato vada vliv na zákonnost odsouzení účastníka na jeho trestném činu.

Zamítne-li soud prvního stupně žádost obviněného o propuštění z vazby s tím,že důvody vazby nadále trvají, ale později ho propustí na svobodu, když vazební důvody pominuly,soud druhého stupně k stížnosti obviněného proti dřívějšímu zamítavému usnesení toto rozhodnutí zruší podle § 149 odst.1 tr.ř.,rozhoduje-li o ní až po propuštění obviněného.

Podmínkou postoupení věci v hlavním líčení podle § 222 odst.1.tr.ř. a v odvolacím řízení podle § 257 písm.a) tr.ř. je, že soud učiní na podkladě provedených důkazů a jejich zhodnocení závěr, že žalovaný skutek je trestným činem, k jehož projednání není příslušný. Pro postoupení věci podle těchto ustanovení nestačí, na rozdíl od ustanovení § 188 odst.1 písm.a) tr.ř.,pouze závěr,že žalovaný skutek může být jako takový trestný čin posouzen.

Důvody pro odnětí a přikázání věci podle § 25 tr.ř.nelze mechanicky dovozovat z pouhého porovnání počtu útoků spáchaných v obvodu toho kterého soudu, ani z počtu tam bydlících svědků. Hledisko hospodárnosti nelze nadřazovat nad požadavek náležitého objasnění věci,který je základním předpokladem pro správné rozhodnutí soudu.

Odejme-li nadřízený soud podle § 25 tr.ř.příslušnému soudu takovou trestní věc,která náležela ke dni účinnosti zákona č.284/1993 Sb. do pravomoci vojenských soudů,může jí přikázat jen soudu, který je uveden v § 5c odst.1 zákona č.436/1991 Sb.,ve znění zákona č.284/1993 Sb.

Ustanovený obhájce obviněného,který není zbaven způsobilosti k právním úkonům a jehož způsobilost k právním úkonům není omezena, má vůči státu nárok na náhradu hotových výdajů a odměnu (§ 151 odst.2 tr.ř.) v případě podání podnětu podle ustanovení § 41 odst.5 tr.ř. k aplikaci čl.II odst.2 rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze 3.2.1993,byl-li mu k takovému úkonu obviněným dán souhlas. Výše odměny se stanoví podle ustanovení § 16 odst.2 písm.f) vyhl.č.270/1990 Sb.,ve znění pozdějších předpisů.