Sešit č. 1/2013

Zruší-li odvolací nebo dovolací soud rozsudek, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na určení dědického práva po zůstaviteli ve smyslu ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř., zruší současně i na uvedeném rozsudku závislé usnesení o dědictví po tomto zůstaviteli (§ 175q o. s. ř.), jestliže pro důvody, které vedly ke zrušení rozsudku o žalobě na určení dědického práva, již usnesení o dědictví nemůže obstát.

Jestliže pachatel jednal v úmyslu odcizením si přisvojit cizí motorové vozidlo jako celek, a nikoliv se záměrem zmocnit se jen některých jeho částí či cizích věcí nacházejících se v něm, není rozhodné, že poté si z takto odcizeného vozidla ponechal jen některou jeho část (např. korbu nákladního automobilu) nebo nějakou věc, která byla v odcizeném vozidle (např. autorádio), a pak už ztratil zájem o odcizené vozidlo a odstavil ho (viz přiměřeně rozhodnutí pod č. 17/1974 a č. 42/2001 Sb. rozh. tr.). Takové jednání je možno posoudit jako trestný čin krádeže podle § 205 tr. zákoníku, přičemž výši škody představuje hodnota motorového vozidla stanovená podle hledisek obsažených v ustanovení § 137 tr. zákoníku. Pokud se však pachatel zmocnil cizího motorového vozidla jen za účelem jeho dočasného užívání, a dopustil se tím trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle § 207 tr. zákoníku, a teprve poté z něj odcizil nějakou jeho část či cizí věc nacházející se v něm, spáchal trestný čin krádeže podle § 205 tr. zákoníku pouze ve vztahu k této části vozidla či věci, které si skutečně přisvojil, přičemž výše způsobené škody vychází jen z hodnoty odcizené části motorového vozidla či věci.

Odepření nároku obviněného na bezplatnou obhajobu či obhajobu za sníženou odměnu s poukazem na rozpor se zásadami morálky není v souladu s ustanovením § 33 odst. 2 tr. ř. a účelem institutu této obhajoby. Morální zásady nejsou hlediskem pro použití ustanovení zaručujícího obviněnému nárok na bezplatnou obhajobu (či obhajobu za sníženou odměnu), byť by rozpor s těmito zásadami byl dovozován ze skutečnosti, že obviněný je důvodně podezřelý ze spáchání trestného činu. Jediným významným hlediskem pro přiznání tohoto práva je zjištění úplné nebo částečné neschopnosti obviněného hradit náklady obhajoby.

Návrhem podle ustanovení § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, se nelze domáhat určení lhůty k nařízení jednání, jestliže potřeba jeho provedení není s přihlédnutím k povaze věci nepochybná.

Ustanovení § 4 odst. 4 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění zák. č. 357/2011 Sb., podle něhož Nejvyšší soud z podnětu soudu, který podle § 452 tr. ř. rozhodl o uznání rozhodnutí soudu jiného než členského státu Evropské unie, následně zruší své předchozí rozhodnutí o zaznamenání údajů o tomto odsouzení občana České republiky cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů, se analogicky použije i v případech, kdy Nejvyšší soud před účinností zák. č. 357/2011 Sb., tj. před 27. 4. 2012, podle tehdy platného ustanovení § 4 odst. 2 zákona o Rejstříku trestů rozhodl o zaznamenání údajů o odsouzení českého státního občana soudem jiného členského státu Evropské unie.

K rozhodování o žalobě stavebníka proti staviteli (stavebnímu podnikateli) na vydání stavebního deníku po dokončení stavby je dána pravomoc soudu.