Rok 2018

    2

    Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 06.09.2016, sp. zn. 23 Cdo 240/2015, ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.240.2015.1

    Datum: 06.09.2016 Sp. zn.: 23 Cdo 240/2015 Nejvyšší soud

    Dohodu o prorogaci podle § 89a o. s. ř. mohou podnikatelé ve vztahu vyplývajícím z jejich podnikatelské činnosti uzavřít i odkazem na obchodní podmínky umístěné na webových stránkách označených ve smlouvě uzavřené v písemné formě za podmínky, že obchodní podmínky byly stranám známy nebo k návrhu přiloženy.
    2

    Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.11.2016, sp. zn. 7 Tz 56/2016, ECLI:CZ:NS:2016:7.TZ.56.2016.1

    Datum: 22.11.2016 Sp. zn.: 7 Tz 56/2016 Nejvyšší soud

    Podle § 160 odst. 2 tr. ř. opis usnesení o zahájení trestního stíhání je třeba doručit obviněnému nejpozději na počátku prvního výslechu a do 48 hodin státnímu zástupci a obhájci, přičemž u obhájce počíná lhůta k doručení běžet od jeho zvolení nebo ustanovení. Jde-li o zvoleného obhájce, je nutno tu část citovaného ustanovení, která se týká běhu lhůty 48 hodin, vykládat tak, že tato lhůta běží od předložení plné moci policejnímu orgánu, příp. státnímu zástupci, a nikoli od udělení plné moci advokátu. Pokud v době zahájení trestního stíhání nejde o nutnou obhajobu, obviněný nemá obhájce a ke zvolení obhájce dojde až později v průběhu přípravného řízení, přičemž účinky zvolení nastanou vůči orgánům činným v trestním řízení po uplynutí stížnostní lhůty počítané od doručení opisu usnesení obviněnému, musí být usnesení o zahájení trestního stíhání obhájci doručeno, avšak lhůta k podání stížnosti nezačíná běžet znovu od doručení opisu usnesení obhájci.
    2

    Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. Tpjn 301/2017, ECLI:CZ:NS:2018:TPJN.301.2017.1

    Datum: 26.04.2018 Sp. zn.: Tpjn 301/2017 Nejvyšší soud

    I. I když je orgánům činným v trestním řízení známa adresa pobytu v cizině u obviněného, kterému byl již dříve doručen opis usnesení o zahájení trestního stíhání, nebo u osoby podezřelé ze spáchání trestného činu, ohledně které již bylo vydáno usnesení o zahájení trestního stíhání, avšak opis tohoto usnesení nebyl této osobě doručen, může soudce rozhodující o návrhu státního zástupce vydat příkaz k zatčení podle § 69 odst. 1 tr. ř. nebo příkaz k zadržení podle § 76a tr. ř. a navazující evropský zatýkací rozkaz podle § 190 písm. a) zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. m. j. s.“), aniž by před tím byl využit institut právní pomoci podle § 39 a násl. z. m. j. s.

    Tento výjimečný postup soudů lze uplatnit pouze při splnění níže uvedených podmínek a kritérií. U obviněného nebo u osoby podezřelé ze spáchání trestného činu musí existovat některý z důvodů vazby podle § 67 tr. ř. a z okolností případu musí dále vyplývat konkrétní skutečnosti prokazující, že by využití institutů právní pomoci podle § 39 a násl. z. m. j. s. mohlo ohrozit úspěšné provedení trestního řízení. Tak tomu bude zejména v případech, kdy by využití institutů právní pomoci mohlo iniciovat útěk či skrývání osoby, proti níž se řízení vede, dále v případech, pokud tato osoba zjevně činí opatření ve snaze zabránit doručení předvolání či opisu usnesení o zahájení trestního stíhání nebo činí kroky k zakrytí své trestné činnosti apod. Za odůvodněný případ reálného ohrožení úspěšného provedení trestního řízení je možno považovat i situaci, kdy je sice obviněný kontaktní na známé adrese v cizině, včetně toho, že převezme usnesení o zahájení trestního stíhání nebo předvolání k úkonu trestního řízení, které mu bylo doručeno, ovšem je buď zcela pasivní, nebo na výzvu k dostavení se k úkonu reaguje opakovaně pouze různými omluvami či žádostmi o provedení úkonu cestou právní pomoci, a je tak zřejmé, že i tímto způsobem může ohrozit úspěšné provedení trestního řízení.

    II. Podmínku nemožnosti předvolání obviněného uvedenou v § 69 odst. 1 tr. ř. je nutno vykládat ve smyslu § 90 odst. 2 tr. ř., podle něhož obviněný může být předveden i bez předchozího předvolání, jestliže je to nutné k úspěšnému provedení trestního řízení, tedy nikoli jen z pohledu reálnosti doručení tohoto předvolání (adresa pobytu obviněného v cizině je známa), ale i z hlediska taktického, aby se předvolání realizované podle § 39 a násl. z. m. j. s. nestalo prostředkem varování a útěku obviněného.

    Obdobně je nutno vykládat podmínky nemožnosti doručení opisu usnesení o zahájení trestního stíhání u osoby podezřelé ze spáchání trestného činu a nemožnosti předvolání této osoby uvedené v § 76a odst. 1 tr. ř. (§ 90 odst. 2 tr. ř. per analogiam) tak, aby se doručení opisu usnesení o zahájení trestního stíhání nebo předvolání realizované podle § 39 a násl. z. m. j. s. nestalo prostředkem varování a útěku osoby podezřelé ze spáchání trestného činu.

    1

    Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 01.09.2016, sp. zn. 14 Cmo 360/2015, ECLI:CZ:VSPH:2016:14.CMO.360.2015.1

    Datum: 01.09.2016 Sp. zn.: 14 Cmo 360/2015 Vrchní soud v Praze

    Řízení o vyloučení člena statutárního orgánu obchodní korporace z výkonu funkce (§ 63 a násl. z. o. k.) je řízením ve statusových věcech právnických osob ve smyslu § 2 písm. e) a § 85 písm. a) z. ř. s. Jsou-li dány důvody pro vyloučení člena statutárního orgánu obchodní korporace z výkonu funkce, soud ve výroku usnesení vysloví, že konkrétní člen statutárního orgánu nesmí po dobu 3 let od právní moci rozhodnutí vykonávat funkci člena statutárního orgánu jakékoli obchodní korporace nebo v ní být osobou v obdobném postavení.
    1

    Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.05.2017, sp. zn. 15 Tdo 1491/2016, ECLI:CZ:NS:2017:15.TDO.1491.2016.1

    Datum: 24.05.2017 Sp. zn.: 15 Tdo 1491/2016 Nejvyšší soud

    V případě trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea 1 tr. zákoníku, k němuž došlo použitím zařízení sloužícího ke sběru, uchování a přenosu dat z platebních karet (tzv. skimmovacího zařízení), je nutno otázku, zda byl tento čin spáchán „ve značném rozsahu“ [§ 234 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku] nebo „ve velkém rozsahu“ [§ 234 odst. 5 písm. b) tr. zákoníku], vždy posoudit na základě širšího spektra kritérií, a to podle konkrétních okolností případu. Základním kritériem je sice počet padělaných nebo pozměněných platebních prostředků, ale jen tím není charakteristika pojmů „značný rozsah“ či „velký rozsah“ vyčerpána. S přihlédnutím ke stadiu trestného činu ve formě přípravy, pokusu a dokonaného trestného činu, popřípadě i k tomu, zda byl spáchán ve formě pokračování ve smyslu § 116 tr. zákoníku, jsou dalšími kritérii zejména: a) množství zjištěných dat k platebním prostředkům při využití tzv. skimmovacího zařízení nebo jiných prostředků sloužících pro padělání nebo pozměnění platebního prostředku, b) počet použití padělaných nebo pozměněných platebních prostředků v bankomatech nebo při placení v obchodech, restauracích apod., c) škoda způsobená na cizím majetku jejich použitím, d) počet využitých tzv. skimmovacích zařízení nebo jiných nástrojů, předmětů, počítačových programů a dalších prostředků sloužících pro padělání nebo pozměnění platebního prostředku, včetně rozsahu a délky doby jejich využití, e) počet bankovních subjektů, vůči jejichž účtům byly takové padělané nebo pozměněné platební prostředky použity, f) rozsah územního použití padělaných nebo pozměněných platebních prostředků, ale i tzv. skimmovacích zařízení či jiných prostředků sloužících pro padělání nebo pozměnění platebního prostředku, a to včetně území jiných států a počtu těchto států, g) doba trvání padělání a pozměňování platebních prostředků a jejich následného využívání (včetně přípravné fáze) a skutečnost, zda byla trestná činnost ukončena z vlastního rozhodnutí pachatelů nebo až zásahem orgánů činných v trestním řízení, h) prognózy dalšího jednání pachatelů a míra následného zamýšleného ohrožení fungování bezhotovostního platebního styku. Podle těchto kritérií tedy k naplnění pojmu „značný rozsah“ zpravidla postačí velké množství získaných údajů k platebním prostředkům a v návaznosti na to desítky padělaných či pozměněných platebních prostředků a desítky neoprávněných transakcí. Pro naplnění pojmu „velký rozsah“ je nutné, aby šlo o stovky takových případů. Proto nelze vycházet jen z výše škody způsobené či zamýšlené použitím padělaných nebo pozměněných platebních prostředků, kterou lze vyjádřit zpravidla souběhem s trestným činem podvodu podle § 209 tr. zákoníku (včetně okolností zvlášť přitěžujících spočívajících ve škodě větší, značné či velkého rozsahu). Uvedené rozlišení mezi značným rozsahem a velkým rozsahem spáchaného trestného činu odpovídá i tomu, že pro naplnění základní skutkové podstaty trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea 1 tr. zákoníku postačí padělání či pozměnění i jen jednoho platebního prostředku. Ve srovnání se spácháním činu ve značném rozsahu tedy musí jít v případě velkého rozsahu o několikanásobně větší rozsah, a to zejména z hlediska množství padělaných nebo pozměněných, popřípadě použitých platebních prostředků, i s přihlédnutím k rozsahu provedených akcí či operací. Všechna zmíněná rozhodná kritéria se ovšem vzájemně prolínají, což znamená, že naplnění jednoho z nich v menší míře (méně intenzivně) může být vyváženo výrazným naplněním některého z ostatních kritérií. K závěru o existenci příslušného rozsahu spáchaného trestného činu není nezbytné, aby byla všechna uvedená kritéria naplněna stejnou intenzitou. Tyto závěry týkající se značného nebo velkého rozsahu spáchaného trestného činu se přiměřeně uplatní též u dalších alternativ trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1, 2 a 3 tr. zákoníku.
    1

    Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. Tpjn 300/2017, ECLI:CZ:NS:2018:TPJN.300.2017.1

    Datum: 26.04.2018 Sp. zn.: Tpjn 300/2017 Nejvyšší soud

    Jednočinný souběh trestných činů dotačního podvodu podle § 212 tr. zákoníku a poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 tr. zákoníku je možný. Je-li při naplnění znaků obou těchto trestných činů skutek spáchán zčásti ke škodě Evropské unie a zčásti ke škodě jiného subjektu (zpravidla České republiky nebo územního samosprávného celku), je třeba pachateli klást za vinu v rámci ustanovení § 212 tr. zákoníku celou způsobenou škodu (tj. součet obou dílčích částek), zatímco v rámci ustanovení § 260 tr. zákoníku jen její dílčí část způsobenou ve vztahu k finančním prostředkům Evropské unie.