Rok 2000

Věřitel je za podmínek uvedených v ustanovení § 42a obč. zák. oprávněn odporovat nejen právním úkonům, které učinil dlužník, ale i právním úkonům ručitele a dalších osob, které jsou z důvodu akcesorické a subsidiární povinnosti zákonem zavázány (zejména z titulů zajištění závazků) uspokojit pohledávku věřitele.

K poskytnutí přiměřené zálohy na odměnu a náhradu hotových výdajů ustanovenému obhájci (§ 151 odst. 3, in fine, tr. ř.) se nepřihlíží při rozhodování příslušného orgánu činného v trestním řízení o výši odměny a náhrady hotových výdajů obhájce (§ 151 odst. 3, věta první, tr. ř.). Proto i v případě, že obhájci byla v průběhu trestního stíhání poskytnuta záloha, je nutno rozhodnout o celkové výši odměny a náhradě hotových výdajů, tj. včetně těch úkonů právní služby, za které již byla obhájci poskytnuta záloha.

Jestliže soud při jednání, při kterém došlo jen k vyhlášení rozsudku (§ 156 odst. 2 o.s.ř.), zasedal v jiném složení senátu, než ve kterém věc naposledy projednal u jednání, jež rozsudku předcházelo, jde o vadu řízení podle § 237 odst. 1 písm. g) o.s.ř., neboť soud byl nesprávně obsazen.

I. Podmínka oboustranné trestnosti činu uvedená v § 4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů (dále jen “zákon”) se posuzuje samostatně ve vztahu ke každému z více skutků, jež jsou předmětem cizozemského rozsudku. Pokud některý z nich není trestným činem podle právního řádu České republiky, pak Nejvyšší soud zamítne návrh Ministerstva spravedlnosti na zaznamenání údajů o odsouzení ohledně tohoto skutku a jemu odpovídající části trestu cizozemským rozsudkem. V takovém případě se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají pouze ty údaje z cizozemského rozsudku, které se týkají skutků, u nichž je podmínka oboustranné trestnosti činu splněna včetně jim odpovídající části trestu. II. Určení konkrétní části trestu z cizozemského rozsudku, která se zaznamená do evidence Rejstříku trestů rozhodnutím Nejvyššího soudu, je nutné s ohledem na právní účinky rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež vyplývají z ustanovení § 4 odst. 3 zákona. Z nich mimo jiné vyplývá, že rozhodnutím příslušného soudu České republiky lze takové odsouzení také zahladit ( § 69 a § 70 tr. zák., § 363 a násl. tr. ř.). S ohledem na rozdílné délky doby řádného života odsouzeného uvedené v § 69 odst. 1 písm. a) až c) tr. zák. může určení konkrétní části trestu zaznamenané do evidence Rejstříku trestů mít vliv na splnění této podmínky pro zahlazení odsouzení. III. Podmínka oboustranné trestnosti činu uvedená v § 4 odst. 2 zákona je splněna, pokud skutek naplňující podle cizozemského rozsudku znaky několika trestných činů vykazuje zákonné znaky alespoň jedné skutkové podstaty trestného činu podle právního řádu České republiky.

Do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, je třeba pro účely vydržení započíst i dobu, po kterou věc držel před 1. 1. 1992, a to i v případě, že šlo o věc ve státním vlastnictví.

I. Trest vyhoštění uložený v době existence československé federace rozhodnutím soudu, který měl sídlo na území dnešní Slovenské republiky, se vztahoval na celé území bývalého Československa. Pokud s výkonem tohoto trestu bylo započato před 1. 1. 1993, pak se s ohledem na čl. II. bod 7 zák. č. 25/1993 Sb. v jeho výkonu pokračovalo po 1. 1. 1993 na území České republiky, jako by se jednalo o rozhodnutí soudu České republiky. Proto takové odsouzení lze rozhodnutím soudů České republiky zahladit ( § 69 tr. zák., § 363 a násl. tr. ř.). II. I když trestní zákon ve znění zákona č. 253/1997 Sb. umožňuje uložení trestu vyhoštění na dobu určitou ( § 57 odst. 2), pak v ustanovení § 69 neřeší otázku zahlazení odsouzení k trestu vyhoštění. Protože trest vyhoštění se svým charakterem i obsahem nejvíce přibližuje trestu zákazu pobytu, lze při stanovení délky doby potřebné pro zahlazení odsouzení k trestu vyhoštění vycházet z ustanovení § 69 odst. 1 písm. c) per analogiam tr. zák., tj. odsouzený musí vést po výkonu tohoto trestu nebo po prominutí jeho výkonu anebo po promlčení jeho výkonu řádný život nepřetržitě po dobu nejméně tří let. Stejné závěry lze uplatnit i pro případ trestu vyhoštění uloženého na dobu neurčitou, dojde-li k prominutí tohoto trestu anebo k promlčení jeho výkonu.

Právo na vydání věci (§ 126 obč. zák.) se - jde-li o nemovitost - realizuje v soudním řízení, ve kterém není uplatňován nárok podle zvláštního ("restitučního") předpisu, žalobou o vyklizení nemovitosti. Jestliže soud považoval svědeckou výpověď za znalecký důkaz (převzal z ní odborné závěry svědka), pak zatížil řízení vadou, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí.