Rok 1998

Ve smyslu ustanovení § 42a o. z. lze odporovat právním úkonům, které učinil ten, vůči němuž má věřitel pohledávku přiznanou vykonatelným rozhodnutím.

Zákonem č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, (§ 2 odst. 1 písm. d/ a § 33 odst. 2) je zrušeno i usnesení soudu o zabrání věci podle § 73 odst. 1 písm. a), c) tr. zák., pokud bylo vydáno v souvislosti s trestním stíháním pro trestné činy vyjmenované v ustanovení § 2 odst. 1 citovaného zákona o soudní rehabilitaci (trestní stíhání nevedlo k odsuzujícímu rozsudku, bylo zastaveno na základě amnestie).

Pro odnětí živého a mrtvého inventáře ve smyslu ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku*) je příznačné, že k němu došlo bez ohledu na vůli vlastníka. Okolnost, že byla dodatečně poskytnuta náhrada, má význam jen pro určení výše náhrady podle ustanovení § 20 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. 

*) Ve znění se změnami a doplňky vyhlášeném pod č. 195/1993 Sb. a ve znění nálezů Ústavního soudu č. 131/1994 Sb., č. 168/1995 Sb. a č. 29/1996 Sb. a ve znění zákona č. 30/1996 Sb.

Pachateli, jehož jednání, které má jinak znaky trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., bylo posouzeno jako trestný čin opilství podle § 201a tr. zák., nelze ukládat trest podle trestní sazby uvedené v § 234 odst. 1 tr. zák. (tedy v rozpětí od dvou do deseti let), neboť za trestný čin loupeže podle uvedeného ustanovení zákon nestanoví trest mírnější než za trestný čin podle § 201a tr. zák., za nějž je možno uložit trest od tří do osmi let. Není přitom rozhodující, že v konkrétním případě by okolnostem případu podle názoru soudu odpovídal trest odnětí svobody na dva roky. Tento svůj závěr o okolnostech případu a jim odpovídajícím trestu může soud vyjádřit jen postupem podle § 40 odst. 1 tr. zák.

Pachateli, jehož jednání, které má jinak znaky trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., bylo posouzeno jako trestný čin opilství podle § 201a tr. zák., nelze ukládat trest podle trestní sazby uvedené v § 234 odst. 1 tr. zák. (tedy v rozpětí od dvou do deseti let), neboť za trestný čin loupeže podle uvedeného ustanovení zákon nestanoví trest mírnější než za trestný čin podle § 201a tr. zák., za nějž je možno uložit trest od tří do osmi let. Není přitom rozhodující, že v konkrétním případě by okolnostem případu podle názoru soudu odpovídal trest odnětí svobody na dva roky. Tento svůj závěr o okolnostech případu a jim odpovídajícím trestu může soud vyjádřit jen postupem podle § 40 odst. 1 tr. zák. 

Za závažné důvody, pro které nemohlo být trestní stíhání skončeno ve lhůtě dvou roků trvání vazby podle § 71 odst. 3 tr. ř., nelze považovat takové okolnosti, které spadají do sféry organizace výkonu soudnictví a spočívají výlučně na straně státu. Těmito okolnostmi proto není možné odůvodnit prodloužení vazby nad dobu dvou roků.

Nedohodnou-Ii se účastníci o náhradě podle ustanovení § 16 odst. 2 a 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku*), na peněžitém způsobu náhrady, nemůže soud uložit žalovanému povinnost k peněžitému plnění. Návrhem žalobce soud není vázán.

*Ve znění se změnami a doplňky vyhlášeném pod č. 195/1993 Sb., ve znění nálezů Ústavního soudu ČR č. 131/1994 Sb., č. 166/1995 Sb. a č. 29/1996 Sb. a ve znění zákona č. 30/1996 Sb.