Rok 1968

Z ustanovení § 100 odst. 2 písm. a) zák. práce v souvislosti s ustanovením § 100 odst. 1 zák. práce vyplývá, že pracovníkovi, který během kalendářního roku přechází do pracovního poměru u jiné organizace na základě náboru pracovníků prováděného národními výbory, vznikne nárok na poměrnou část dovolené bez splnění podmínek vzniku nároku na dovolenou na zotavenou (§ 100 odst. 1 zák. práce) jak vůči organizaci, s níž rozvázal pracovní poměr, tak vůči organizaci, u níž vstoupil do pracovního poměru.

Není vyloučeno, aby došlo k okamžitému zrušení pracovního poměru i po doručení výpovědi podle § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce, popř. v průběhu výpovědní lhůty. Pouhé odmítnutí jiné práce (jmenovitě když nejsou splněny podmínky pro převedení na jinou práci podle § 37 zák. práce) v době po doručení výpovědi podle § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce, popř. v průběhu výpovědní lhůty, není důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru podle § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce.

Zanikne-li předběžné opatření z důvodu § 77 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (nebylo návrhu ve věci samé vyhověno), zastaví soud výkon rozhodnutí v celém rozsahu, nikoli toliko pro dobu po dni, jímž uplynula ve smyslu § 77 odst. 1 písm. d) o. s. ř. původně určená doba trvání předběžného opatření.

Pre úvahu, či späťvzatie žaloby o určenie otcovstva nie je v rozpore so záujmom spoločnosti (§ 96 ods. 2 o. s. p.), nie je rozhodné tvrdenie matky, že dieťa osvojí muž, ktorý s ňou uzavrie manželstvo.

Svěření nezletilého dítěte do výchovy jiného občana než rodiče (§ 45 odst. 1 zák. o rod.) je výjimkou ze zásady, že výchova nezletilého dítěte je především úkolem rodičů; musí být vždy opřeno o pečlivé a spolehlivé objasnění těch okolností, jež svědčí pro závěr, že žádný z rodičů není s to náležitým způsobem zajistit řádnou výchovu dítěte. Je-li v řízení tvrzeno, že výchově nezletilého dítěte jedním z rodičů brání závadný zdravotní stav tohoto rodiče, jde o odbornou otázku, jejíž posouzení vyžaduje zpravidla součinnosti se znalcem.

Odpovědnost organizace za škodu způsobenou nesplněním povinnosti organizace k seznámení občana se zvláštními pravidly pro užívání koupené věci (§ 245 o. z.) je odpovědností bez zřetele na zavinění; není rozhodné, zda sama organizace znala či neznala zvláštní pravidla, která mají být při užívání věci zachovávána.

Nelze-li v trestním řízení prokázat subjektivní stránku trestného činu proto, že rozpoznávací nebo určovací schopnost obviněného byla v době činu potlačena, avšak obviněný přitom byl ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zák. odpovědný za spáchání činu, je nutno čin kvalifikovat pouze podle znaků objektivní stránky trestného činu. Jsou-li však tyto znaky shodné u více trestných činů (např. u trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 tr. zák. a u trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle § 249 odst. 1 tr. zák.), uzná soud obviněného vinným podle toho ustanovení trestného zákona, které je pro obviněného nejpříznivější.