část trestní

U trestného činu obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1 tr. zákoníku není trestnost komerčního zneužívání dítěte vázána na některý ze způsobů spáchání tohoto činu uvedených v odstavci 2 tohoto ustanovení ve vztahu k dospělým osobám. 

Z hlediska naplnění znaků základní samostatné skutkové podstaty trestného činu podle § 168 odst. 1 tr. zákoníku tak není podstatné, zda k takovému komerčnímu zneužití dítěte došlo např. s jeho výslovným souhlasem či se znalostí obsahu a smyslu dohody s pachatelem o tomto jeho užití.

Trestný čin zvýhodnění věřitele podle § 223 odst. 1 tr. zákoníku může spáchat jen dlužník v úpadku, který, byť i jen částečně, zmaří uspokojení svého věřitele tím, že zvýhodní jiného, ale rovněž svého věřitele. Pokud pachatel přednostně uhradil pracovněprávní pohledávky dlužníkových zaměstnanců, je třeba úhradu těchto pohledávek hodnotit z toho hlediska, zda se jednalo o majetek, který by byl použitelný k uspokojení pohledávky právě toho věřitele, resp. těch věřitelů, jejichž uspokojení tím mělo být alespoň částečně zmařeno, poněvadž ve smyslu § 169 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona jde o pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, které se uspokojují, není-li v insolvenčním zákoně stanoveno jinak, stejně jako pohledávky za majetkovou podstatou v plné výši kdykoli po rozhodnutí o úpadku (srov. § 168 odst. 3 a § 305 insolvenčního zákona).

Jestliže vyžádaná osoba po poučení ve smyslu ustanovení § 413 odst. 2 tr. ř. prohlásí, že trvá na uplatnění zásady speciality, pak její současné vyjádření o souhlasu se svým předáním do vyžadujícího státu nemá právní účinky předpokládané ustanovením § 413 odst. 1 tr. ř. umožňující konání zkráceného předávacího řízení. Obdobné závěry platí i pro případ zjednodušeného vydání podle § 398 tr. ř.

Ke spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se nevyžaduje opakované nebo soustavné jednání pachatele spočívající např. v řízení motorového vozidla v době výkonu trestu zákazu této činnosti. Proto i pouze jednorázové porušení zákazu řízení motorových vozidel uloženého soudním rozhodnutím může být posouzeno jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Tak tomu bude v těch případech, kdy se zřetelem ke společenské škodlivosti činu jiná než trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené nepřichází v úvahu ani s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku (např. jde-li o delší dobu trvající jízdu, o jízdu po frekventované komunikaci, pachatel už v minulosti nerespektoval soudem uložený zákaz činnosti nebo je osobou, která nikdy nebyla držitelem řidičského oprávnění, apod.).

Otázku, zda obviněný zaviněně neplnil svou zákonnou vyživovací povinnost ve vztahu ke svým dětem (§ 85 odst. 1, § 96 odst. 1 zákona o rodině), je soud v řízení konaném o trestném činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. Nyní jde o přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku oprávněn posuzovat samostatně jako předběžnou otázku ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř. i v případě, že pravomocným rozhodnutím soudu v občanskoprávním řízení došlo ke zrušení stanovené vyživovací povinnosti, a to ohledně období, jehož se týká trestní stíhání obviněného. 

Soud rozhodující v trestním řízení, ač není vázán takovým rozhodnutím soudu rozhodujícího v občanskoprávním řízení a musí sám vyhodnotit, zda obviněný měl vůbec reálnou možnost v rozhodném období, jehož se týká trestní stíhání, plnit svou zákonnou vyživovací povinnost, se při posuzování této předběžné otázky může odchýlit od rozhodnutí orgánu, kterému je speciálně svěřena kompetence rozhodovat o takové vyživovací povinnosti, jen v odůvodněných případech. Přitom je nezbytné, aby soud rozhodující v trestním řízení provedl důkaz též spisem, z něhož vycházel soud rozhodující v občanskoprávním řízení, pokud je dostupný, vypořádal se s důkazy a zjištěními, které se staly podkladem pro jeho rozhodnutí, a na základě zhodnocení všech provedených důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. náležitě odůvodnil svůj odlišný závěr.

Jestliže pachatel podvodným jednáním vyláká vydání léků v lékárně tím, že je sám připíše do lékařského předpisu (receptu), který lékař vystavil na jiné léky nebo na jejich menší množství, přičemž lékárna mu vydá takto připsané léky a poté příslušná zdravotní pojišťovna na ně poskytne lékárně finanční úhradu, je takto uhrazená částka škodou způsobenou trestným činem podvodu ve smyslu § 209 tr. zákoníku. 

V takovém případě jde totiž o úhradu poskytnutou mimo podmínky veřejného zdravotního pojištění (viz zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů), přičemž o uhrazenou částku byl zkrácen majetek zdravotní pojišťovny, která je povinna hradit cenu léčiv na základě lékařského předpisu (receptu), který stanovuje, jaký lék, v jakém množství a v jakých jednotkách má být pojištěnci (pacientovi) vydán, a je tak povinna činit pouze na základě rozhodnutí lékaře, který vydal lékařský předpis (recept). 

Obohacení pachatele zde spočívá v tom, že na základě jeho podvodného jednání mu byly vydány léky, na které neměl nárok, a výše tohoto obohacení odpovídá hodnotě vydaných léků, které pachateli lékař nepředepsal, popřípadě snížené o částku, kterou pachatel uhradil při výdeji léků.