Sešit č. 9/1968

Nejde-li o případ, kdy bylo opravnému prostředku plně vyhověno novým rozhodnutím příslušného orgánu (srov. § 92 odst. 7 zák. č. 101/1964 Sb.), lze vzít zpět opravný prostředek proti rozhodnutí Státního úřadu sociálního zabezpečení (nyní Správy důchodů), o němž rozhoduje soud, vždy jen se souhlasem soudu ustanovení § 96 odst. 3 o. s. ř. tu není použitelné.

U dôchodkov priznaných pred platnosťou zák. č. 101/1964 Zb. sa vylučuje zvýšenie za dobu ďalšieho zamestnania a za dobu odbojovej činnosti a väznenia zo zdanenia len na žiadosť dôchodcu. Pokial teda dôchodca nepožiadal o vylúčenie zvýšenia dôchodku z uvedených dôvodov zo zdanenia, nebol Štátny úrad sociálneho zabezpečenia povinný vykonať úpravu dôchodku; dôchodok vyplácaný dôchodcovi po 1. 7. 1964 nie je potom možné považovať za nesprávne vymeraný v zmysle § 53 ods. 1 zák. č. 101/1964 Zb. s tým, že nebola vykonaná úprava podla § 126 ods. 4 cit. zák.

Má-li poživatelka vdovského důchodu, který jí byl přiznán před 1. 7. 1964, za účinnosti zák. č. 101/1964 Sb. příjem z výdělečné činnosti, stíhá ji ohlašovací povinnost a nesplnění této ohlašovací povinnosti může být zásadně důvodem k použití § 53 odst. 2 zák. č. 101/1964 Sb. předpokládá se ovšem, že vznikla a trvá příčinná souvislost mezi porušením ohlašovací povinnosti a výplatou dávky neprávem nebo v nesprávné výši. Dojde-li po uplynutí půl roku k poskytování dávky ve výši, ve které poživatelce vdovského důchodu nenáležela, a to proto, že závod nesplnil povinnost uloženou v § 132 odst. 2 vyhl.č. 102/1964 Sb., je dána příčinná souvislost mezi takovou výplatou dávky a porušením ohlašovací povinnosti závodem (§ 89 odst. 2 zák. č. 101/1964 Sb.). O porušení ohlašovací povinnosti závodem (organizací) by nebylo možno uvažovat jen v tom případě, kdyby závod nevěděl, že jde o poživatelku vdovského důchodu.

Jestliže se poživatel částečného invalidního důchodu přiznaného do 30. 6. 1964 stane po 1. 7. 1964 částečně invalidním následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, nevzniká mu nový nárok podle § 23, 24 a 26 zák. č. 101/1964 Sb. trvá jeho nárok na částečný invalidní důchod, jenž se stal dnem 1. 7. 1964 důchodem podle zák. č. 101/1964 Sb. (§ 108 odst. 3 zák. č. 101/1964 Sb.) a jeho výše může být změněna vzhledem ke změně rozhodných skutečností (§ 53 odst. 1 zák. č. 101/1964 Sb.). Výše částečného invalidního důchodu činí pak polovinu plného invalidního důchodu (dvojnásobku dosavadního částečného invalidního důchodu - srov. § 25 zák. č. 101/1964 Sb.) zvýšeného o 10 % průměrného měsíčního výdělku (§ 26 odst. 1, 2 zák. č. 101/1964 Sb.).

Hodnotenie doby zamestnania podla pracovných kategórií pre stanovenie základnej výmery starobného dôchodku (§ 10 zák. č. 55/1956 Zb.) /1/ platí len pokial ide o doby zamestnania pred splnením podmienok nároku na starobný dôchodok (§ 9 zák. č. 55/1956 Zb.). /2/ K zmene základnej výmery plného starobného dôchodku nemôže po splnení podmienok vzniku nároku na tento dôchodok dôjsť na základe skutočností, ktoré nastali až neskôr.

Dohoda o hmotné odpovědnosti může být uzavřena i při dohodě o pracích konaných mimo pracovní poměr, jmenovitě při dohodě o pracovní činnosti; zejména z ustanovení § 235 odst. 1 zák. práce neplyne, že by byla taková dohoda neplatná podle § 242 odst. 1 písm. a) zák. práce.

Uznání závazku k náhradě škody podle § 185 odst. 4 zák. práce není samostatným zavazovacím důvodem, ani se jím nezakládá domněnka o existenci dluhu v době uznání. Uznání závazku k náhradě škody v požadované výši podle § 185 odst. 4 zák. práce nemění nic na skutečnosti, že právním důvodem vzniku tohoto závazku může být jen zaviněné protiprávní jednání pracovníka, s nímž zákoník práce spojuje jeho odpovědnost za vzniklou škodu; stalo-li se písemnou formou, má ovšem ten právní důsledek, že pro uplatnění uznaného peněžitého nároku platí desetiletá prekluzívní lhůta podle § 263 odst. 2 zák. práce. Otázku, zda šlo ze strany pracovníka toliko o uznání závazku k náhradě škody v požadované výši podle § 185 odst. 4 zák. práce, tedy o jednostranný právní úkon pracovníka, nebo o dohodu ve smyslu § 244 a 259 zák. práce, je třeba posuzovat podle obecného ustanovení § 240 zák. práce o právních úkonech a podle ustanovení § 242 téhož zákona o neplatnosti právních úkonů.