Sešit č. 4/2008

Nutná obrana je vyloučena z důvodu tzv. intenzivního excesu tehdy, když čin obránce zcela jasně, očividně a nepochybně neodpovídá všem rozhodným okolnostem charakterizujícím způsob útoku. Podle ustanovení § 13 tr. zák. nesmí být nutná obrana ve vztahu ke způsobu útoku zcela zjevně nepřiměřená, tudíž může být nepřiměřená nebo zjevně nepřiměřená. Pro jednání v nutné obraně není podstatná tzv. subsidiarita, tj. nevyžaduje se, aby se obránce snažil vyhnout hrozícímu nebo již probíhajícímu útoku nebo aby použil nejdříve mírnější způsoby obrany a jejich intenzitu případně stupňoval až podle způsobu útoku. Proto intenzivní exces z mezí nutné obrany nelze spatřovat jen v tom, že napadená osoba se útoku nevyhnula útěkem, i když byl útěk možný, anebo že nezvolila mírnější možnou obranu, pokud použitou (intenzivnější) obranu ještě nelze považovat za zcela zjevně nepřiměřenou způsobu útoku. V případě excesu z mezí nutné obrany je podmínkou trestní odpovědnosti obránce nejen zaviněné překročení mezí nutné obrany, ale jeho zavinění se musí vztahovat též ke znakům příslušné skutkové podstaty, kterou tím naplnil, přičemž nemusí jít o stejnou formu zavinění.

Odsouzený, jemuž byl pravomocným rozhodnutím po skončení trestního stíhání přiznán nárok na bezplatnou obhajobu (§ 33 odst. 2 tr. ř.), nemůže být dotčen rozhodnutím o výši odměny ustanoveného obhájce a není oprávněn podat proti takovému rozhodnutí stížnost. Jestliže rozhodnutí o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu nabylo právní moci a odsouzený přesto podal stížnost proti rozhodnutí o výši odměny ustanoveného obhájce, je nutno ji zamítnout jako stížnost podanou osobou neoprávněnou /§ 148 odst. 1 písm. b) tr. ř./.

Adresu, kterou obviněný uvede v písemném slibu nahrazujícím vazbu (§ 73 odst. 1 písm. b) tr. ř.), s tím, že na ní bude přebírat zásilky orgánů činných v trestním řízení, je třeba považovat za adresu, kterou obviněný označil pro doručování (§ 64 odst. 2 tr. ř.).