Rok 2025

I. K naplnění skutkové podstaty přečinu zneužití postavení v obchodním styku podle § 255a odst. 1 tr. zákoníku postačí, za splnění dalších podmínek, existence úmyslu pachatele opatřit sobě nebo jinému prospěch, aniž by bylo nutné ho reálně získat. 

II. Odvolací soud na podkladě podaného odvolání zruší podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně, kterým byl obviněný shledán vinným přečinem zneužití postavení v obchodním styku podle § 255a odst. 1 tr. zákoníku a byl mu uložen trest, a sám podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodne o vině a trestu obviněného, zjistí-li po provedení dokazování podle § 263 odst. 6, 7 tr. ř., že závěry soudu prvního stupně o podstatě skutku jsou správné, pouze nebyla dostatečně prokázána výše dosaženého prospěchu a tuto vadu nelze dalším dokazováním odstranit. Přitom převezme učiněná skutková zjištění, s výjimkou závěru o výši prospěchu, a skutek kvalifikuje jako uvedený přečin. Vrácení věci soudu prvního stupně by v takovém případě bylo v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti trestního řízení.

Pro posouzení, zda smlouva o převodu podílu byla opatřena „úředním ověřením podpisu“ společníka ve smyslu § 209 odst. 2 z. o. k., respektive jej nahrazujícím prohlášením o pravosti podpisu podle § 25a zákona o advokacii, není významné, že advokát, jenž takto ověřil podpis zástupce společníka, byl současně zástupcem nabyvatele.

Absence úředního ověření podpisu na smlouvě o převodu podílu nenarušuje veřejný pořádek a nezakládá tak její absolutní neplatnost.

Promlčecí lhůta u práva na náhradu škody počíná v souladu s § 619 odst. 1 o. z. běžet od doby, kdy má poškozený možnost vymáhat své právo u orgánu veřejné moci. Pro účely trestního řízení se tím rozumí možnost poškozeného podat návrh v souladu s § 43 odst. 3 tr. ř. se všemi zákonnými náležitostmi.

Je-li poškozenou Česká republika, pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na náhradu škody podle § 619 o. z. je podstatné, kdy se o rozhodných okolnostech dozvěděl orgán státu, který je oprávněn Českou republiku zastupovat v daném trestním řízení. Tento závěr vyplývá z ustanovení § 6 odst. 6 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého postupují organizační složky státu v řízení samostatně, v souladu se svou procesní rolí a vzájemně nezávisle v rozsahu, který odpovídá jejich příslušnosti.

Prohlášením viny ve smyslu § 206c odst. 1 tr. ř. obžalovaný vyjadřuje na základě své vůle souhlas s tím, že spáchal skutek, jenž je mu kladen za vinu v obžalobě (návrhu na potrestání), a zároveň s jeho právní kvalifikací (viz rozhodnutí pod č. 13/2023 Sb. rozh. tr.). Obžalovaný tedy prohlášením viny akceptuje skutečnost, že naplnil všechny znaky spáchaného trestného činu, mezi které patří i příčetnost pachatele v době spáchání činu. Nejsou-li v době prohlášení viny nebo před rozhodnutím ve věci pochybnosti o tom, že obžalovaný chápe význam, smysl a důsledky tohoto institutu a soud přijme takové prohlášení viny podle § 206c odst. 6 tr. ř., může učinit bez dalšího dokazování výrok o vině v odsuzujícím rozsudku, jímž uzná obžalovaného vinným ze spáchání skutku obsaženého v obžalobě (návrhu na potrestání). Jestliže však v průběhu hlavního líčení po přijetí prohlášení viny vzniknou pochybnosti o souladu prohlášení viny se zjištěným skutkovým stavem, je soud povinen provést dokazování v rozsahu potřebném pro jejich odstranění.

Při určování obsahu realizační smlouvy (poctivém uspořádání práv a povinností stran ve vztahu k ujednání kupní ceny) dle § 1787 odst. 2 o. z. soud nepřihlíží k případným investicím třetích osob uskutečněným poté, co budoucí prodávající nesplnil závazek uzavřít na výzvu realizační smlouvu.

Neoprávněným použitím finančních prostředků ve smyslu § 260 odst. 2 tr. zákoníku se rozumí jednání pachatele, v jehož důsledku buď došlo k výdajům z některého z evropských rozpočtů na účel, na který nebyly určeny, anebo byl majetek pořízený z evropského rozpočtu využit jinak, než bylo určeno, a to i pokud byly tento jiný účel či jiné využití obecně prospěšné nebo pachateli nepřinesly přímý majetkový prospěch (takové okolnosti soud případně zohlední ve výroku o trestu). Neoprávněné použití může být dovozeno i v situaci, v níž není zjištěno, k jakému účelu byly finanční prostředky či za ně pořízený majetek užity, je-li zřejmé, že se tak nestalo k účelu určenému, a rovněž pokud vůbec nebyly využívány.

Shodné závěry platí i pro výklad pojmu použití prostředků na jiný než určený účel ve smyslu § 212 odst. 2 tr. zákoníku.

Žádost dlužníka o převedení daňového přeplatku podle § 155 daňového řádu je procesním úkonem; nelze tudíž vyslovit její neúčinnost ani podle § 111 insolvenčního zákona, ani podle § 240 a násl. insolvenčního zákona. Jestliže správce daně podle pokynu (žádosti) daňového dlužníka použije daňový přeplatek na úhradu daňového nedoplatku jiného daňového dlužníka, jde o právní jednání daňového dlužníka, jehož případná neúčinnost má být uplatněna (v souladu s § 237 odst. 1 insolvenčního zákona) vůči onomu jinému daňovému dlužníku, v jehož prospěch bylo právní jednání učiněno a který z něj měl prospěch. Správce daně (potažmo stát) není osobou, v jejíž prospěch bylo takové právní jednání učiněno, ani osobou, která z něj měla prospěch.