Datum: 04.01.2017
Sp. zn.: 15 Tdo 832/2016
Nejvyšší soud
Penále podle § 251 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších
předpisů, uložené v daňovém řízení za nesplnění povinnosti tvrzení pravomocným
rozhodnutím správního orgánu, má povahu trestní sankce, byť sui generis, proto
je třeba na ně aplikovat také čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně
lidských práv a základních svobod. Daňové řízení a trestní stíhání pro skutek
spočívající v tom, že nesplnění povinnosti tvrzení vykazovalo vedle platebního
deliktu, významného v oblasti správního trestání, znaky trestného činu zkrácení
daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku, jsou řízeními
o totožném skutku. To platí za situace, že subjekt tohoto trestného činu a
daňový subjekt je totožná fyzická osoba (k tomu srov. č. 51/1997 Sb. rozh.
tr.).
Pravomocné rozhodnutí, jímž se skončí jedno ze souběžně či postupně vedeného
daňového a trestního řízení, která jsou řízeními trestněprávní povahy ve smyslu
tzv. Engel kritérií, nevytváří překážku věci rozhodnuté s účinky ne bis in
idem, je-li mezi daňovým řízením a trestním řízením nejen dostatečně úzká věcná
souvislost, ale současně i souvislost časová (viz rozsudek velkého senátu
Evropského soudu pro lidská práva ve věci A a B proti Norsku, č. 24130/11 a č.
29758/11, ze dne 15. 11. 2016, body 132. a 134.).
K významným faktorům pro určení, zda existuje dostatečná úzká věcná souvislost,
patří: zda obě samostatná řízení sledují vzájemně se doplňující cíl, a tedy zda
se týkají, nikoli pouze in abstracto, ale zároveň in concreto, různých aspektů
daného protiprávního jednání; zda je kombinace daných řízení předvídatelným
důsledkem téhož jednání, a to jak právně, tak fakticky; zda jsou příslušná
řízení vedena takovým způsobem, kterým se v maximální možné míře zabrání
opakování při shromažďování i hodnocení důkazů, zejména prostřednictvím
odpovídající vzájemné součinnosti mezi jednotlivými příslušnými orgány, díky
které se prokázané skutkové okolnosti využijí i v druhém řízení; a především,
zda je sankce uložená v řízení, které bylo skončeno jako první, zohledněna v
řízení, které je skončeno jako poslední, s cílem zamezit, aby byl dotčený
jedinec v konečném důsledku vystaven nadměrné zátěži. Znamená to, že v rámci
individualizace stanovení trestní sankce je třeba vzít v úvahu sankci ukládanou
v daňovém řízení a její úhradu. Soud proto musí při stanovení druhu trestu a
jeho výměry přihlédnout k pravomocnému rozhodnutí finančního úřadu o povinnosti
uhradit penále z doměřené daně a v odůvodnění rozhodnutí vysvětlit, jak byla
tato okolnost zohledněna.
Časová souvislost musí být dostatečně těsná, aby dotčené osobě poskytla ochranu
před nejistotou, průtahy a prodlužováním řízení. Čím je spojitost v čase
slabší, tím větší nároky je třeba klást na objasnění a odůvodnění průtahů ve
vedení řízení, za které může stát nést odpovědnost.