Sešit č. 10/2025

Negativní podmínka uplatnění pravidla o neúměrném zkrácení podle § 1793 odst. 1 věty druhé o. z. se váže na vědomost zkracujícího o skutečnostech zakládajících nepoměr vzájemných plnění, nikoli o samotném nepoměru vzájemných plnění, resp. ceny jako výsledku (určeného danými skutečnostmi).

Důkazní břemeno o tom, že nepoměr vzájemných plnění se zakládá na skutečnosti, o které nevěděla ani vědět nemusela (§ 1793 odst. 1 věta druhá o. z.), nese zkracující strana.

Podnikatelskou činností dle § 2302 o. z. může být i hospodářská činnost spolku, splňuje-li podmínky § 420 odst. 1 o. z.

Prostorové vymezení vůči okolí není pojmovým znakem prostoru sloužícího k podnikání (§ 2302 o. z.), takový prostor se může nacházet i mimo budovu a jeho hranice nemusí být zjevná.

Pro stanovení náhrady nemajetkové újmy a její právní kvalifikaci u znásilněné osoby je rozhodující, zda jde („jen“) o zásah do osobnostních práv, zejména důstojnosti a svobody rozhodování v sexuálních vztazích (§ 2956 o. z.), anebo (i) o zásah do zdraví, u nějž se odčiňuje újma podle míry dočasných obtíží (bolest), trvalých zdravotních následků (ztížení společenského uplatnění) či dalších nemajetkových újem na zdraví (§ 2958 o. z.).

Státní zastupitelství¹, které vstoupilo do detenčního řízení (§ 35 odst. 1 o. s. ř. a § 8 odst. 1 písm. g/ z. ř. s.), je oprávněno podat odvolání proti rozhodnutí vydanému v takovém řízení za stejných podmínek, jako kterýkoliv jiný účastník řízení, a to ve prospěch i v neprospěch umístěného. Jiný účastník detenčního řízení nemůže podávat opravné prostředky ve prospěch státního zastupitelství zúčastněného na řízení. Nebyla-li účast státního zastupitelství v detenčním řízení ukončena před pravomocným skončením odvolacího řízení, jedná s ním Nejvyšší soud i v dovolacím řízení.

Pokračovat v detenčním řízení, které bylo zastaveno proto, že umístěný (člověk) byl ze zdravotního ústavu propuštěn nebo dodatečně písemně souhlasil se svým umístěním (§ 72 z. ř. s.), lze jen z podnětu prohlášení umístěného, že trvá na pokračování v řízení, učiněného do 2 týdnů od doručení usnesení o zastavení řízení; zdravotní ústav k takovému úkonu oprávněn není. Zdravotní ústav není oprávněn podat ani opravný prostředek proti usnesení, jímž bylo detenční řízení z uvedených důvodů zastaveno; to platí i tehdy, předcházelo-li takovému usnesení nepravomocné rozhodnutí soudu o tom, že převzetí (další držení) umístěného ve zdravotním ústavu bylo nepřípustné.

Prohlásil-li umístěný včas, že na projednání věci trvá, soud prvního stupně pokračuje v detenčním řízení i bez zrušení dříve vydaného usnesení o zastavení detenčního řízení.

Obdobně na základě včas učiněného prohlášení umístěného pokračuje v detenčním řízení odvolací soud, a to bez ohledu na to, že již sám předtím zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a detenční řízení zastavil; rovněž v takovém případě není třeba dříve vydané usnesení o zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně a zastavení detenčního řízení rušit.

¹ Nejvyšší soud jednal jako s účastníkem s Městským státním zastupitelstvím v Brně, jež vstoupilo do řízení před soudem prvního stupně.

Výše škody způsobené zaměstnanci postiženému nerovným zacházením při poskytování mzdy se určí jako rozdíl mezi mzdou zaměstnance, kterému byla v rozporu se zásadou rovného zacházení stanovena, určena nebo s ním byla sjednána vyšší mzda než postiženému zaměstnanci, který vykonává stejnou práci nebo práci stejné hodnoty, a mzdou postiženého zaměstnance. Je-li zaměstnanců, kterým byla za těchto okolností stanovena, určena nebo s nimi byla sjednána vyšší mzda, více a není-li výše jejich mzdy stejná, je výše škody dána rozdílem mezi mzdou zaměstnance, kterému byla stanovena, určena nebo s ním byla sjednána nejvyšší mzda, a mzdou postiženého zaměstnance.

I. K naplnění skutkové podstaty přečinu zneužití postavení v obchodním styku podle § 255a odst. 1 tr. zákoníku postačí, za splnění dalších podmínek, existence úmyslu pachatele opatřit sobě nebo jinému prospěch, aniž by bylo nutné ho reálně získat. 

II. Odvolací soud na podkladě podaného odvolání zruší podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně, kterým byl obviněný shledán vinným přečinem zneužití postavení v obchodním styku podle § 255a odst. 1 tr. zákoníku a byl mu uložen trest, a sám podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodne o vině a trestu obviněného, zjistí-li po provedení dokazování podle § 263 odst. 6, 7 tr. ř., že závěry soudu prvního stupně o podstatě skutku jsou správné, pouze nebyla dostatečně prokázána výše dosaženého prospěchu a tuto vadu nelze dalším dokazováním odstranit. Přitom převezme učiněná skutková zjištění, s výjimkou závěru o výši prospěchu, a skutek kvalifikuje jako uvedený přečin. Vrácení věci soudu prvního stupně by v takovém případě bylo v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti trestního řízení.

Promlčecí lhůta u práva na náhradu škody počíná v souladu s § 619 odst. 1 o. z. běžet od doby, kdy má poškozený možnost vymáhat své právo u orgánu veřejné moci. Pro účely trestního řízení se tím rozumí možnost poškozeného podat návrh v souladu s § 43 odst. 3 tr. ř. se všemi zákonnými náležitostmi.

Je-li poškozenou Česká republika, pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na náhradu škody podle § 619 o. z. je podstatné, kdy se o rozhodných okolnostech dozvěděl orgán státu, který je oprávněn Českou republiku zastupovat v daném trestním řízení. Tento závěr vyplývá z ustanovení § 6 odst. 6 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého postupují organizační složky státu v řízení samostatně, v souladu se svou procesní rolí a vzájemně nezávisle v rozsahu, který odpovídá jejich příslušnosti.