Sešit č. 9/1970

Skutočnosť, že páchatel trestného činu, vypočúvaný ako svedok v trestnej veci iného obvineného a vypovedajúci nepravdu ohladne svojho trestného činu, bol riadne poučený o práve odoprieť výpoveď, má len procesný význam v tom smere, že takúto výpoveď treba považovať za dôkaz výpoveďou svedka podla § 89 odst. 2 a § 97 a nasl. tr. por. Nemá však hmotnoprávny význam v tom smere, že sa takýto páchatel dopúšťa trestného činu krivej výpovede podla § 175 odst. 1 tr. zák. Trestná zodpovednosť takéhoto páchatela za trestný čin krivej výpovede podla § 175 odst. 1 tr. zák. by odporovala zásade, že obvinený nesmie byť donucovaný k doznaniu žiadnym spôsobom (§ 91 odst. 1 tr. por.).

I. K hodnocení nepřímých důkazů. Soud může opřít výrok o vině i o nepřímé důkazy, ovšem jen za předpokladu, že tvoří ve svém souhrnu logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu nepřímých důkazů (nestačí proto jen jeden nepřímý důkaz) vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících, které v celku shodně a spolehlivě dokazují skutečnost nebo skutečnosti, které jsou v takové příčinném vztahu k dokazované skutečnosti, že z nich možno dovodit jen jediný závěr a současně vyloučit možnost jiného závěru. Nepřímé důkazy vedoucí sice k důvodnému podezření vůči obviněnému, nevylučující však reálnou možnost, že pachatelem mohla být i jiná osoba, nejsou dostatečným podkladem pro uznání viny obviněného.

Trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. je dokonán již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo třeba, aby tento úmysl byl uskutečněn. Tedy, i když pachatel po použití násilí dobrovolně upustí od uskutečnění svého úmyslu zmocnit se cizí věci, trestnost trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. nezaniká podle § 8 odst. 3 tr. zák., protože čin byl již dokonán.

I. Při rozhodování o zastavení trestního stíhání z důvodu uvedeného v § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. je soud povinen vycházet nejen z porovnání trestních sazeb za jednotlivé trestné činy, nýbrž i z porovnání trestů, které by byly podle kritérií uvedených v § 31 tr. zák. za jednotlivé trestné činy uloženy. Teprve po vyřešení předběžné otázky, jaké tresty by byly uloženy za srovnávané trestné činy, může soud učinit závěr, zda trest, k němuž může stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu, který obviněného pro jiný čin podle očekávání postihne.

II. Je-li třeba vyšetřit duševní stav obviněného, přiberou se k tomu vždy dva znalci z oboru psychiatrie (§ 116 odst. 1 tr. ř.). Má-li soud pochybnosti o správnosti jejich znaleckého posudku, postupuje podle § 109 tr. ř., to je požádá nejprve znalce o vysvětlení, a kdyby to nevedlo k výsledku, přibere znalce jiné. Postup podle § 109 tr. ř. nemůže nahradit tím, že přečte znalecký posudek jiných znalců v jiné trestní věci téhož obviněného. Přečtení takového posudku není důkazem znaleckým ve smyslu § 105 a násl. tr. ř.