Sešit č. 8/2011

Ve sporném soudním řízení po odkazu z dědického řízení ve smyslu ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř. soud posoudí všechny mezi dědici sporné skutečnosti rozhodné pro závěr o tvrzeném (popíraném) dědickém právu. Z hlediska takového posouzení a rozhodnutí není významné, zda se všechny spory o rozhodných skutečnostech projevily mezi dědici už v řízení dědickém nebo některé z nich byly formulovány až v řízení sporném.

K projednání a rozhodnutí žaloby o náhradu škody podle § 147 odst. 2 zák. č. 182/2006 Sb. jsou věcně příslušné okresní soudy. Vztah insolvenčního navrhovatele na straně jedné a dlužníka na straně druhé založený podáním insolvenčního návrhu není obchodním závazkovým vztahem, a to bez zřetele k tomu, zda tyto osoby jsou podnikateli a zda podání insolvenčního návrhu mělo původ v (tvrzené) pohledávce vzešlé z obchodního závazkového vztahu účastníků.

Uložení výjimečného trestu odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let podle § 29 odst. 2 tr. zák. *) , opírající se o alternativu, že možnost nápravy pachatele je obzvláště ztížena, není bez dalšího vyloučeno zjištěním, že pachatel dosud nebyl ve výkonu trestu odnětí svobody a před spácháním posuzovaného trestného činu mu byly ukládány toliko sankce nespojené s přímým výkonem trestu odnětí svobody. V takovém případě je však nutno na základě komplexního hodnocení osobnosti pachatele pečlivě zkoumat, zda tu existují jiné podstatné okolnosti, které uvedenou podmínku pro uložení výjimečného trestu přesvědčivě splňují.*)Nyní jde o ustanovení § 54 odst. 2 tr. zákoníku.

Jestliže v opakovaném hlavním líčení obviněný či svědek odepře vypovídat, případně odchyluje-li se v podstatných bodech od své dřívější výpovědi (včetně výpovědi v hlavním líčení), lze tyto dřívější výpovědi z protokolu o hlavním líčení při splnění podmínek § 207 odst. 2 tr. ř., resp. § 211 odst. 3, 4 tr. ř., přečíst a vycházet z nich při rozhodování věci. Pokud státní zástupce či obviněný nedali souhlas k přečtení podstatného obsahu protokolu o hlavním líčení, včetně v něm provedených důkazů (§ 219 odst. 3 tr. ř.), neznamená to, že za důkaz nemůže sloužit výpověď obviněného či svědka, kterou učinili v předchozím hlavním líčení.

Jestliže poškozený svěří pachateli k určitému účelu soubor věcí (peněženka, taška apod.), ač k účelu svěření má sloužit jen některá z věcí, které jej tvoří, je svěřenou věcí celý soubor věcí, protože jak poškozený, tak pachatel mohou o rozsahu svěření rozhodovat a popřípadě ze svěření vyloučit věci, jež přímo s účelem, který má zajišťovat, nesouvisí. Pokud pachatel úmyslně nakládá s věcmi v rozporu s účelem svěření a tím majiteli způsobí škodu, dopouští se trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. Nyní jde o trestný čin zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku. ohledně celého souboru věcí, nejen ohledně věci konkrétně určené ke splnění účelu svěření. Svěřil-li tedy poškozený pachateli peněženku, která obsahovala nejen peníze určené na nákup zboží, ale i další věci, přičemž pachatel peníze použil pro vlastní potřebu a ostatní věci zahodil, dopustil se trestného činu zpronevěry nejen ohledně peněz, ale též peněženky a dalších věcí, které v ní byly obsaženy a o nichž věděl, že v ní mohou být, a pro ten případ byl srozuměn s tím, že poškozenému tak svým jednáním způsobí škodu (k tomu přiměřeně č. 8/1986-II. Sb. rozh. tr.).

I. U pokračování v trestném činu není mnohost útoků znakem skutkové podstaty, ale je formou provedení konkrétního trestného činu (srov. rozhodnutí pod č. 57/2007 Sb. rozh. tr.). Jestliže se pachatel dopouštěl trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. tím, že po delší dobu (např. několika let) na svém pracovišti průběžně prodával svěřené telefonní karty za účelem vlastního obohacení, přičemž toto jeho souvislé jednání není možno rozdělit na jednotlivé dílčí útoky, pak nebude možno učinit závěr o pokračování v tomto trestném činu, byť jeho jednání vykazuje některé znaky pokračování v trestném činu ve smyslu § 89 odst. 3 tr. zák. (např. jednotný záměr, stejný způsob provedení, časovou souvislost), nýbrž půjde o jediný skutek jak z hlediska trestního práva hmotného, tak z hlediska trestního práva procesního. Pokud se uvedený čin neskládá z jednotlivých dílčích útoků pokračujícího trestného činu ve smyslu § 12 odst. 12 tr. ř., nelze rozhodnout zprošťujícím výrokem podle § 226 tr. ř. ohledně těch konkrétních případů, u nichž bylo na rozdíl od obžaloby zjištěno, že pachatel nemohl jednat výše uvedeným způsobem, a to např. proto, že v určitých dnech nebyl v zaměstnání. Taková část žalovaného jednání se pak neuvede v popisu skutku ve výroku odsuzujícího rozsudku (jen se z něj tzv. vypustí). II. Jestliže obviněný jako zaměstnanec způsobil škodu třetí osobě jednáním, které se vymykalo činnosti zaměstnavatele a nebylo prováděno v jeho zájmu, nýbrž pouze v zájmu samotného obviněného (např. dopustí se jednání spočívající ve vlastním obohacení spácháním trestného činu zpronevěry), neuplatní se ustanovení § 420 odst. 2 obč. zák. o odpovědnosti zaměstnavatele obviněného, ale poškozená třetí osoba může uplatňovat své nároky na náhradu škody v trestním řízení jen přímo proti tomuto obviněnému (neuplatní se zde rozhodnutí pod č. 40/2006 Sb. rozh. tr.).

Pod pojmem „rozhodnutí o vazbě“, jehož vydání v přípravném řízení je důvodem k vyloučení soudce podle § 30 odst. 2 věty druhé tr. ř. z rozhodování v téže věci po podání obžaloby, se rozumí jak rozhodnutí pozitivní, tj. takové, jímž soudce vyhověl návrhu státního zástupce a rozhodl o vzetí obviněného do vazby, tak i rozhodnutí negativní, tj. takové, jímž soudce nevyhověl návrhu státního zástupce na vzetí obviněného do vazby, resp. zamítl ho a případně propustil obviněného ze zadržení.