Sešit č. 6-7/1994

Ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 427/1990 Sb.¹⁾ , o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, zakotvuje právo vydražitele provozní jednotky na uzavření smlouvy o nájmu nebytového prostoru, v němž je vydražená provozní jednotka, a tomu korespondující povinnost příslušného subjektu nájemní smlouvu uzavřít. Toto právo a tato povinnost se přitom vážou na skutečnost, že došlo k vydražení provozní jednotky, tedy na časové období po jejím vydražení do uzavření příslušné nájemní smlouvy. K realizaci uvedeného práva vydražitele může dojít především uzavřením nájemní smlouvy, přičemž citované zákonné ustanovení současně specifikuje minimální dobu, na kterou má být nájemní smlouva uzavřena. Zákon dává těmto subjektům možnost dohodnout se i jinak (§ 15 odst. 1 zákona č. 427/1990 Sb.), a to jak v tom směru, že jejich dohodou dojde k jinému uspořádání vztahů těchto subjektů než formou nájemní smlouvy, tak i v tom směru, že nájemní smlouva bude uzavřena na jinou dobu, než stanoví citované zákonné ustanovení, případně na dobu neurčitou. Došlo-li již k realizaci práva vydražitele na uzavření nájemní smlouvy ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 427/1990 Sb., pak vznikl mezi ním jako nájemcem na straně jedné a příslušným subjektem jako pronajímatelem na straně druhé nájemní vztah, řídící se ustanoveními zákona č. 116/1990 Sb.²⁾ včetně právní úpravy vztahující se k důvodům zániku daného nájemního vztahu. 

Dojde-li proto poté, kdy již byla nájemní smlouva mezi vydražitelem a příslušným subjektem uzavřena, ke změně subjektu na straně pronajímatele, nemá tato skutečnost za následek zánik nájemního vztahu.

---

¹⁾ ve znění zákonů č. 541/1990 Sb., č. 429/1991 Sb. a č. 561/1991 Sb. 

²⁾ ve znění zákonů č. 529/1990 Sb. a č. 540/1991 Sb.

O soustavné méně závažné porušování pracovní kázně jde tehdy, dopustil-li se pracovník nejméně tří porušení pracovní kázně, která dosahují intenzity méně závažného porušení pracovních povinností, mezi nimiž je přiměřená časová souvislost.

Byla-li dávka důchodového zabezpečení přiznána jako dávka dobrovolná, třebaže se navrhovatelka domáhala přiznání dávky nárokové (případně i jen výplaty dávky jako dávky nárokové), náleží soudu přezkoumání rozhodnutí orgánu sociálního zabezpečení z toho hlediska, zda byly nebo nebyly splněny zákonné předpoklady pro přiznání dávky nárokové.

Zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, neumožňují sčítat dny, po které byl žadatel o úpravu jeho důchodu omezen na svobodě, a to jednak z důvodu mimořádného vojenského cvičení u bývalých Pomocných technických praporů a jednak potom i z důvodu vazby, a to i když tyto dny na sebe navazují.

Byla-li žadatelka o starobní důchod přeřazena (byť i neprávem) na méně placenou práci, nezakládá to důvod k tomu, aby při stanovení průměrného měsíčního výdělku (jako základu pro výpočet důchodu) bylo k uvedené okolnosti přihlíženo. Nelze tu použít ani ustanovení § 21 a násl. zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, když tu nedošlo k neplatnému skončení pracovního poměru z důvodů politické perzekuce nebo k postupu porušujícímu obecně uznávaná lidská práva a svobody.

Vyřazení z práce v podzemí dolu pro dosaženou nebo překročenou nejvyšší přípustnou expozici anebo pro nemožnost zaměstnání v dole z téhož důvodu, jež je opatřením primárně preventivním a nikoli následným vyjádřením stupně zhoršeného zdravotního stavu pracovníka, nelze brát v úvahu při posuzování schopnosti žadatele o důchod k výkonu soustavného zaměstnání ve smyslu ustanovení zákona o sociálním zabezpečení.

Nepřiznání starobního důchodu žadateli o důchod po dovršení jeho věku 55 let, k němuž došlo v roce 1984 podle ustanovení tehdy platného zákona č. 121/1975 Sb., nelze považovat za důvod k úpravě důchodu podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.