Sešit č. 5/2006

Jednání pachatele spočívající v uzamčení poškozeného ve vozidle, které není doprovázeno projevy použití fyzické síly nebo pohrůžky bezprostředního použití fyzického násilí proti němu a nejde přitom ani o uvedení do stavubezbrannosti lstí, není užitím násilí a ani užitím pohrůžky bezprostředního násilí ve smyslu zákonných znaků trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Takové jednání nelze proto kvalifikovat jako trestný čin loupeže, byť by i směřovalo ke zmocnění se cizí věci. Přichází však v úvahu jeho posouzení jako trestného činu omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr. zák., popř., bude-li shledán znak pohrůžky jiné těžké újmy, jako trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák.

I. Účastenství (§ 10 odst. 1 tr. zák.) na trestném činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák. přichází v úvahu pouze v tom případě, kdy se pachatel (§ 9 tr. zák.) dopusí krádeže za podmínek uvedených v tomto ustanovení, tedy přesto, že byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán, a jestliže současně i tato okolnost, týkající se pachatele, je pokryta úmyslným zaviněním účastníka. Nevyžaduje se, aby sám účastník byl v posledních třech letech pro trestný čin krádeže odsouzen nebo potrestán. II. Překážka uvedená v ustanovení § 259 odst. 5 písm. a) tr. ř., podle které nemůže odvolací soud sám uznat obžalovaného vinným skutkem, pro nějž byl napadeným rozsudkem zproštěn, odůvodňuje v takové věci, ve které připadá v úvahu odsuzující rozsudek, postup podle § 259 odst. 1 tr. ř., tedy vrácení věci soudu prvního stupně, aby ji znovu v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.