Sešit č. 2/2009

I. Základním předpokladem pro uložení některého z opatření uvedených v ustanovení § 93 odst. 1 z. s. m. dítěti mladšímu patnácti let je zjištění, že spáchalo čin jinak trestný, jehož trestnost je v konkrétním případě vyloučena jen s ohledem na nedostatek věku pachatele. Takový čin musí vykazovat nejen všechny ostatní formální znaky určitého trestného činu, ale též potřebný stupeň nebezpečnosti pro společnost.

Jestliže čin dítěte mladšího patnácti let po zhodnocení všech okolností významných z hledisek uvedených v ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák. nevykazuje vyšší než malý stupeň společenské nebezpečnosti, a tedy nedosahuje ani úrovně, s níž zákon spojuje trestní odpovědnost mladistvých za provinění (§ 6 odst. 2 z. s. m.), pak jeho čin nelze pokládat za čin jinak trestný ve smyslu § 89 odst. 2 z. s. m., a proto je vyloučeno, aby bylo dítěti mladšímu patnácti let uloženo jakékoli opatření uvedené v ustanovení § 93 z. s. m. 

II. K uložení fakultativní ochranné výchovy dítěti mladšímu patnácti let podle § 93 odst. 3 z. s. m. se vyžaduje splnění dvou kumulativně stanovených podmínek. Jednak musí být takové opatření nezbytně nutné k zajištění řádné výchovy dítěte, jednak její uložení je odůvodněno povahou spáchaného činu jinak trestného.

 Jestliže uložení ochranné výchovy zákon podmiňuje „povahou“ činu jinak trestného, a nikoliv jeho závažností, pak pro naplnění této zákonné podmínky se nevyžaduje, aby čin dítěte mladšího patnácti let vykazoval nějaký vysoký či velmi vysoký stupeň společenské nebezpečnosti. Proto uvedená podmínka pro uložení této ochranné výchovy bude dána především tehdy, je-li spáchaný čin jinak trestný již projevem významnějšího narušení osobnosti dítěte mladšího patnácti let a důsledkem jeho zanedbané výchovy či nevhodnosti prostředí, v němž žije.

Ustanovení § 93 odst. 7 z. s. m. se použije nejen tehdy, postačuje-li k dosažení účelu zákona o soudnictví ve věcech mládeže, jak je definován v jeho ustanovení § 1 odst. 2, projednání činu dítěte státním zástupcem nebo před soudem pro mládež, aniž by bylo na místě ukládat opatření podle § 93 odst. 1 tohoto zákona, ale i tehdy, bylo-li dítěti za jiný čin jinak trestný již uloženo některé z opatření podle tohoto ustanovení a jeho uložení za současného projednání posuzovaného činu jinak trestného státním zástupcem nebo před soudem pro mládež je s to rovněž naplnit deklarovaný účel zákona. Není žádoucí, aby byla samoúčelně ukládána kumulativně další opatření, aniž by bylo možné důvodně očekávat, že to přispěje ke splnění účelu zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Tím není popřena zásada, že na každý čin jinak trestný je třeba adekvátně reagovat.

I. Trestný čin porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 odst. 1 tr. zák. je dokonán již tím, že pachatel porušil pravidla hospodářského styku stanovená obecně závazným právním předpisem v úmyslu opatřit sobě nebo jinému ve značném rozsahu neoprávněné výhody. K získání neoprávněných výhod tedy nemusí ve skutečnosti vůbec dojít, a proto není podstatné, zda se pachateli podařilo realizovat úmysl zcela nebo zčásti, anebo zda se mu to, např. pro zásah poškozeného, nepodařilo vůbec, byť tato skutečnost má význam z hlediska konkrétního stupně nebezpečnosti činu pro společnost.

II. Neoprávněné výhody ve smyslu ustanovení § 127 odst. 1 tr. zák. mohou mít jak majetkový charakter, tak i nemajetkový charakter. Pro určení značného rozsahu neoprávněných výhod bezprostředně neplatí výkladové pravidlo uvedené v § 89 odst. 11 tr. zák. Pro neoprávněné výhody materiální povahy, ke kterým směřoval úmysl obviněného a které lze vyčíslit v penězích, lze značný rozsah dovodit při částce nejméně 500 000 Kč. Jde-li o výhody imateriální povahy, pak jejich význam by měl být srovnatelný se značným rozsahem materiálních výhod. Značný rozsah neoprávněných výhod, ke kterému směřoval úmysl pachatele, může být naplněn částečně materiálními výhodami a částečně imateriálními výhodami. Kritéria jsou převážně ekonomické povahy a mohou se i různě prolínat.

 III. Poruší-li pachatel obchodní tajemství ve smyslu § 44 odst. 1, odst. 2 písm. h) a § 51 obch. zák. tím, že využije databáze zákazníků obchodní společnosti, jakož i cenových relací zboží či služeb nabízených touto společností k odběru, na které se takové obchodní tajemství vztahovalo, lze vycházet při posuzování, zda pachatel měl úmysl opatřit sobě nebo jinému neoprávněné výhody ve značném rozsahu, z počtu oslovených zákazníků poškozené společnosti, jejich uskutečněného i předpokládaného odběru zboží nebo služeb, četnosti těchto odběrů za určité předpokládané období, jakož i ceny odebíraného zboží nebo služeb. Uvedený závěr lze opřít o důkazy zejména v podobě vyžádaných zpráv od poškozené společnosti, popř. posudku znalce z oboru ekonomiky.

O zatajení účetních knih, zápisů nebo jiných dokladů ve smyslu § 125 odst. 1 alinea třetí tr. zák. se jedná, zejména pokud pachatel vůči daňovým nebo jiným kontrolním orgánům předstírá, že určité doklady vůbec nemá, anebo je umístí nebo ukryje na takovém místě, kde jsou pro tyto orgány, popř. pro jiné osoby běžnými prostředky nedostupné. O zatajení se bude jednat i v případě, pokud pachatel uvádí ohledně těchto dokladů rozporné údaje (např. že účetnictví má u sebe doma a toto účetnictví zpracovává, avšak později zase tvrdí, že účetnictví u sebe vůbec nemá a neměl, naopak že jej mají jiné osoby), a vzhledem k tomu není jasné, kde se účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady skutečně nacházejí, a proto nejsou tyto doklady v rozhodné době k dispozici.