Sešit č. 6/2016

Právo správce podniku na odměnu podle § 2 odst. 2 vyhlášky č. 485/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) nevzniká na základě pouhého zjištění správce, že podnik neexistuje. Přiznání takové odměny předpokládá podání zprávy správce o ceně podniku a z ní plynoucí výsledek rozhodování soudu o (ne)účelnosti dražby podniku.

Předmět řízení o uznání a výkonu cizozemského rozhodnutí podle nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech není penězi ocenitelný. Za tarifní hodnotu pro určení odměny advokáta se proto v tomto řízení považuje částka 10 000 Kč (§ 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

O neúčinnosti doručení rozhoduje odesílající soud podle ustanovení § 50d o. s. ř. jen pro účely řízení, které u něho (ještě) probíhá. Vydal-li rozhodnutí, kterým se řízení u něho končí, je proto vyloučeno, aby odesílající soud poté posuzoval podle ustanovení § 50d o. s. ř. neúčinnost jeho doručení. Za omluvitelný důvod, pro který účastník zmeškal lhůtu, je třeba ve smyslu ustanovení § 58 odst. 1, věty první, o. s. ř. považovat jak překážku (událost), která účastníku řízení nebo jeho zástupci objektivně (nezávisle na jejich vůli) zabránila učinit včas příslušný procesní úkon, tak i okolnost účastníkem řízení nebo jeho zástupcem případně způsobenou nebo jinak zaviněnou, jestliže ji lze považovat - zejména za přihlédnutí ke všem okolnostem případu a k poměrům účastníka nebo jeho zástupce - za omluvitelnou.

Příslušnost soudu k projednání návrhu na zaplacení ceny za převod obchodního podílu ve společnosti s ručením omezeným, směřujícího proti osobě s bydlištěm v jiném členském státu Evropské unie, se určí – neplyne-li již z článku 23 či 24 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000, o příslušnosti a uznání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech – podle článku 5 odst. 1 písm. a) téhož nařízení. Nesjednají-li si strany smlouvy o převodu obchodního podílu jinak, je místem plnění závazku zaplatit cenu za převod obchodního podílu ve společnosti s ručením omezeným pro účely článku 5 odst. 1 písm. a) Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000, o příslušnosti a uznání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, bydliště převodce.

Zákonné podmínky pro uložení ochranného léčení, které jsou uvedeny v § 99 odst. 2 písm. a) a b) tr. zákoníku, nelze navzájem nahrazovat. Negativní podmínka obsažená v § 99 odst. 2 písm. b) větě za středníkem tr. zákoníku, podle které soud ochranné léčení neuloží, je-li vzhledem k osobě pachatele zřejmé, že jeho účelu nelze dosáhnout, je naplněna zejména tehdy, když s ohledem na výsledky provedeného dokazování u pachatele nejsou objektivní ani subjektivní předpoklady pro výkon tohoto léčení. Závěr o tom, zda lze dosáhnout účelu ochranného léčení podle § 99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, je nutné založit na přísné individualizaci tohoto druhu ochranného opatření ve vztahu ke konkrétní osobě pachatele. Nesprávné posouzení zmíněné negativní podmínky zakládá existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř.

Ochranná výchova, Ústavní výchova, Řízení proti dětem mladším patnácti let § 93 odst. 1 písm. f) z. s. m. I. Povaha řízení podle hlavy třetí zákona č. 218/2003 Sb., ve znění pozdějších předpisů, která nemá speciální ustanovení o přeměně ochranné výchovy na ústavní výchovu, přičemž nejde o trestní řízení, vylučuje, aby ve věci dítěte mladšího patnácti let, jemuž byla uložena za čin jinak trestný ochranná výchova podle § 93 odst. 1 písm. f) z. s. m., bylo analogicky použito ustanovení § 23 odst. 1 z. s. m. Z tohoto důvodu nelze ochrannou výchovu uloženou podle § 93 odst. 1 písm. f) z. s. m. přeměnit na ústavní výchovu. Ochranná výchova, Ústavní výchova, Řízení proti dětem mladším patnácti let, Soud pro mládež, Soud ve věcech péče o nezletilé, Místní příslušnost, Rozhodnutí soudu § 93 odst. 1 písm. f) z. s. m., § 971 odst. 1 o. z., § 466 písm. o) z. ř. s., § 467 z. ř. s., § 93 odst. 11 z. s. m., § 471 odst. 1 z. ř. s. II. V případě, že uložená ochranná výchova podle § 93 odst. 1 písm. f) z. s. m. již splnila svůj účel, soud pro mládež ochrannou výchovu zruší [§ 93 odst. 11 věta druhá z. s. m. a § 24 odst. 1 písm. e) zákona č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon č. 109/2002 Sb.“]. Řízení, v němž se rozhoduje o zrušení ochranné výchovy uložené podle § 93 odst. 1 písm. f) z. s. m., se vede ve smyslu § 96 z. s. m. podle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů [dále jen „z. ř. s.“; viz § 466 písm. o) z. ř. s.], před soudem pro mládež, který v řízení, v němž se postupuje podle zákona o zvláštních řízeních soudních, je současně i soudem ve věcech péče o nezletilé podle § 2 písm. t) z. ř. s. Jeho místní příslušnost se řídí ustanovením § 467 z. ř. s. Jsou-li v souvislosti s rozhodováním o zrušení ochranné výchovy splněny s ohledem na poměry dítěte mladšího patnácti let podmínky pro uložení ústavní výchovy podle § 971 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, může být toto rozhodnutí o zrušení ochranné výchovy spojeno s rozhodnutím o uložení ústavní výchovy [§ 466 písm. n) z. ř. s.], o kterém rozhodne příslušný soud pro mládež na návrh např. ředitele výchovného ústavu [§ 24 odst. 1 písm. e) zákona č. 109/2002 Sb.] nebo státního zástupce [§ 8 odst. 1 písm. b), odst. 2 z. ř. s.], anebo i bez návrhu ve smyslu § 13 odst. 1 z. ř. s. (srov. § 468 odst. 1, 2 z. ř. s. a contrario). Soud pro mládež rozhoduje o zrušení ochranné výchovy usnesením podle § 93 odst. 11 věty druhé z. s. m.; je-li však toto rozhodnutí spojeno s uložením ústavní výchovy, rozhoduje podle § 471 odst. 1 z. ř. s. rozsudkem.

I. Pro účely rozhodování o vydání bezdůvodného obohacení podle § 228 odst. 1 tr. ř. se při určení výše bezdůvodného obohacení, jež má pachatel trestného činu podílnictví vydat poškozenému, neodečítají prostředky jím vynaložené na opatření věci, tedy např. finanční částky zaplacené podílníkem hlavnímu pachateli za věc získanou trestným činem, a to na rozdíl od stanovení výše majetkového prospěchu podílníka u kvalifikovaných skutkových podstat tohoto trestného činu podle § 214 odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. d) a odst. 4 písm. b) tr. zákoníku (srov. č. 41/2011 Sb. rozh. tr.). Bezdůvodné obohacení ve smyslu občanskoprávním se vztahuje k poškozenému, jemuž má být vydáno. Jde o to postihnout vše, co pachatel (podílník) získal neoprávněně, tedy bezdůvodně (§ 2991 o. z.). II. Pokud soud rozhodne podle § 228 odst. 1 tr. ř. o povinnosti jednoho z obžalovaných plnit poškozenému z titulu bezdůvodného obohacení a o povinnosti druhého z nich plnit tomuto poškozenému stejný dluh z titulu náhrady škody, jde o samostatné nároky, a proto nelze v adhezním řízení rozhodnout o jejich povinnosti zaplatit dluh společně a nerozdílně (§ 2915 o. z.). Pro případ, že jednomu věřiteli (poškozenému) plní dva dlužníci stejný dluh z odlišného právního důvodu, platí, že v rozsahu, v jakém splnil věřiteli jeden z nich, zaniká dluh, a tím i povinnost druhého. Jedná se o tzv. falešnou solidaritu dlužníků, tedy případ, kdy dva subjekty jsou povinny ke stejnému plnění, přičemž nejde o solidaritu.