Sešit č. 7-8/2002

K naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. v případě uzavírání tzv. leasingových smluv nestačí zjištění, že pachatel již v době uzavírání této smlouvy uvedl nepravdivé údaje o svých příjmech, ale především musí být prokázáno, že již v této době věděl, že s ohledem na své finanční poměry nebude moci dostát ani základním podmínkám vyplývajícím ze smlouvy a byl s tím srozuměn, takže smlouva vlastně byla uzavřena jen jako prostředek k vylákání předmětu leasingu, kterým uváděl pronajímatele v omyl. Čin je v takovém případě dokonán převzetím předmětu leasingu pachatelem, jenž se tímto způsobem obohatí na úkor leasingové společnosti.

Lhůta uvedená v ustanovení § 683 odst. 2 obč. zák. je lhůtou prekluzívní, v níž je třeba se náhrady škody na pronajaté věci domáhat u soudu.

I. Účastní-li se ustanovený obhájce jednání, při kterém došlo pouze k vyhlášení rozhodnutí, má s ohledem na dobu jeho trvání nárok na mimosmluvní odměnu, stanovenou podle § 11 odst. 2 písm. f) s přihlédnutím k § 11 odst. 1 písm. g) vyhl. č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif.) 

II. Ustanovení § 12 odst. 4 advokátního tarifu (o snížení mimosmluvní odměny, jde-li o společné úkony při obhajobě dvou nebo více osob v trestním řízení) se nevztahuje na případy, kdy se koná hlavní líčení proti dvěma i více obžalovaným a obhájce jednoho z obžalovaných v něm zastupuje na základě zmocnění druhého obhájce i spoluobžalovaného. V takovém případě se nic nemění na vztahu mezi zmocňujícím obhájcem a jeho klientem (spoluobžalovaným), takže jde o samostatnou obhajobu. Při stanovení odměny zmocňujícího obhájce je třeba vycházet z toho, že úkon právní služby provedl sám a odměna za něj se přiznává jemu. Vypořádání odměny za toto zastupování je věcí těchto obhájců.

To, že podle ustanovení § 712 odst. 4 obč. zák. se rozumí náhradním ubytováním i byt o jedné místnosti, nevylučuje možnost pohlížet na byt o jedné místnosti jako na bytovou náhradu jiného druhu - jako na náhradní byt.

Skutečnost, že soudce v minulosti zastupoval jako obhájce obviněného, který je nyní v jiné trestní věci poškozeným (§ 43 tr. ř.), není sama o sobě dostatečným důvodem pro závěr, že nemůže ve věci nestranně rozhodovat, pokud tato skutečnost nevedla ke vzniku poměru předpokládaného v ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř.

Pro závěr, že ustanovení občanského soudního řádu ve znění zákona č. 30/2000 Sb. se uplatní i pro řízení zahájená před 1. lednem 2001 (bod 1 hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb.), není podstatné, jak dlouhou dobu před tímto datem řízení probíhalo a kolik procesních úkonů soud učinil v době od 1. ledna 2001. 

Jde-li o rozsudek, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 2000 Kč (§ 202 odst. 2 o. s. ř.), není odvolání přípustné ani proti výroku o nákladech řízení.

Trestem se pro účely Úmluvy o předávání odsouzených osob (uveřejněné pod č. 553/1992 Sb.) rozumí každé potrestání nebo opatření, které zahrnuje zbavení osobní svobody nařízené na omezenou nebo neomezenou dobu za trestný čin soudem. V tomto smyslu lze za trest pokládat i ochranné opatření, jehož obsahem je zbavení svobody dotčené osoby. Proto i ústavní ochranné léčení je opatřením, které je možno považovat za trest podle čl. 1 písm. a) citované Úmluvy (č. 58/2000 Sb. rozh. tr.). 

Požadavek oboustranné trestnosti činu ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. e) této Úmluvy je naplněn i v případech, kdy podle trestního zákona České republiky není čin, za který bylo cizozemským soudem uloženo ochranné léčení, pokládán za trestný čin (§ 3 odst. 1 tr. zák.), nýbrž za čin jinak trestný z důvodu nepříčetnosti pachatele.