Sešit č. 4/2019

Nárok na náhradu za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké (§ 2959 o. z.), který byl za života oprávněné osoby uplatněn u soudu, tvoří po její smrti součást pozůstalosti a přechází na dědice bez ohledu na to, zda jim samotným jako osobám blízkým usmrcenému vznikl nárok na jednorázovou náhradu a zda jej uplatnili.

Uložil-li soud poskytovateli zdravotní péče zaplatit žalobcům jednorázovou náhradu za zásah do rodinných vztahů vyvolaný tím, že pro nedostatky v poučení pacienta lékařem o možnostech dalších vyšetření byla opožděně nasazena odpovídající léčba a nebyl o několik měsíců oddálen nevratně se blížící konec života osoby blízké pozůstalým, rozhodl o jiném nároku, než který žalobci učinili předmětem řízení, jestliže v žalobě požadovali jednorázovou náhradu za usmrcení osoby blízké v důsledku nesprávné diagnózy.

Bylo-li dohodnuto plnění ve splátkách pod ztrátou jejich výhody, je určení doby jejich plnění stanovením splatnosti; nejde o lhůtu ve smyslu § 122 obč. zák. a není rozhodné, připadla-li splatnost na sobotu, neděli nebo svátek.

Závěr o tom, že věc, kterou má podle dohody o vypořádání dědictví jeden z dědiců nabýt do svého vlastnictví, nemohla být s ohledem na skutkové okolnosti, které existovaly v době uzavření dohody o vypořádání dědictví, předmětem této dohody, nemůže učinit exekuční soud k návrhu povinného (jemuž byla touto dohodou uložena povinnost k zaplacení vypořádacího podílu) na zastavení exekuce konané na základě této dohody.

Jestliže předchozí exekuce byla zastavena (nebo exekuční návrh byl zamítnut) pro existenci některého z obecných důvodů, pro které nelze pozdější exekuci mezi týmiž účastníky z téhož exekučního titulu a pro totéž plnění vést bez ohledu na to, jaký majetek může být postižen [ustanovení § 268 odst. 1 písm. b), g) a h) o. s. ř.], vytváří pravomocné rozhodnutí o zamítnutí dřívějšího exekučního návrhu nebo o zastavení předchozí exekuce překážku věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu § 159a odst. 4 a § 254 odst. 1 o. s. ř. 

Jsou-li ke společnému řízení spojeny samostatné nároky více žalobců (v subjektivní kumulaci) na zaplacení peněžitého plnění, jež jednotlivě nepřevyšují 10 000 Kč, nepočítaje v to příslušenství, není dle § 202 odst. 2 o. s. ř. přípustné odvolání proti rozsudku vydanému ve společném řízení o všech těchto nárocích, byť v souhrnu výši 10 000 Kč přesahují. To platí i v případě odvolání podaného žalovaným, jímž se napadá rozsudek vydaný ve společném řízení o všech jednotlivých nárocích více žalobců, o nichž bylo rozhodnuto rozsudkem vydaným ve společném řízení.

Připadl-li konec procesní lhůty k podání na den předcházející, je podání došlé soudu e-mailem den následující opožděné.

Je-li žalobou uplatněn nárok vůči více žalovaným a mají-li žalovaní na tento nárok plnit společně a nerozdílně, pak plnění poskytnuté jedním ze žalovaných je třeba zásadně považovat pro účely rozhodování o nákladech řízení podle § 146 odst. 2 o. s. ř. za „chování“ všech žalovaných (tj. i těch, kteří plnění neposkytli) a žalobu za důvodně podanou vůči všem žalovaným. Brání-li se však některý ze žalovaných, jenž plnění na žalobou uplatněný nárok neposkytl, tím, že vůči němu není uplatněný nárok po právu, musí soud pro účely rozhodnutí o náhradě nákladů řízení posoudit důvodnost takové obrany je-li tato obrana důvodná, rozhodne o nákladech řízení mezi žalobcem (jenž vzal žalobu zpět) a tímto žalovaným podle § 146 odst. 2 věty první o. s. ř.