Sešit č. 3-4/2010

Jinou těžkou újmou ve smyslu znaku trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. může být i zahájení trestního stíhání v důsledku oznámení trestného činu krádeže, jímž pachatel jinému hrozí a nutí ho tak, aby se zavázal k náhradě škody, která pachateli ve skutečnosti vůbec nevznikla, anebo vznikla v podstatně menší než požadované výši. Jestliže však pachatel jedná za situace, kdy byl v důsledku počínání jiného poškozen (zvláště mělo-li se tak stát trestnou činností) a jeho cílem je dosáhnout písemného uznání existujícího dluhu, pak alternativní upozornění jiného na to, že pokud mu nezaplatí dluh (resp. nenahradí škodu), podá na něj trestní oznámení, je takové jednání jeho právem jako každého občana (§ 1 odst. 2, § 158 odst. 1, 2 tr. ř.). Trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. by se v takovém případě mohl pachatel dopustit jen tehdy, pokud by spolu s upozorněním na podání trestního oznámení vyhrožoval poškozenému způsobem a prostředky, k jejichž použití nebyl vůbec oprávněn. Redakční poznámka: Nyní jde o trestný čin podle ustanovení § 175 odst. 1 tr. zákoníku.

S ohledem na ustanovení § 89 odst. 2 tr. ř. lze za důkaz použitelný v trestním řízení pokládat též obsah obrazového záznamu z kamerového systému, který poškozený nainstaloval za účelem zjištění identity osoby poškozující jeho majetek (např. jeho obydlí, jeho automobil). V takovém případě zpravidla nepředstavuje jednání poškozeného nepřípustný zásah do soukromí zaznamenané osoby, který by znamenal neúčinnost takového důkazu, i když instalaci záznamového zařízení a jeho provoz neoznámil Úřadu pro ochranu osobních údajů podle § 16 odst. 1 odst. 2 zák. č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Přípustnost takového důkazu je však nezbytné vždy posuzovat i s přihlédnutím k právu na soukromí zakotvenému v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí ve smyslu čl. 7 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Totožnost skutku ve smyslu § 220 odst. 1 tr. ř. je zachována i v případě odlišného jednání obviněného při alespoň částečně shodném následku, jímž se rozumí konkrétní následek, nikoli určitý typ následku (viz rozhodnutí pod č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr.). Je-li tímto následkem porušení zájmu na ochraně majetku projevující se ve vzniku škody určité osobě, pak z hlediska totožnosti skutku není rozhodné, zda k této škodě došlo tím, že předmět pachatelova útoku, jímž byly cizí peníze v hotovosti, pachatel získal přímo od jejich vlastníka anebo od osoby, která je měla u sebe na základě svěření ze strany vlastníka (např. jako jeho zaměstnanec). Totožnost skutku je pak zachována i v případě, kdy se oproti obžalobě zjistí, že obviněný se nezmocnil cizích peněz, které měla určitá osoba u sebe, po násilném útoku vůči ní, tj. trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., ale získal tytéž cizí peníze poté, co tuto osobu uvedl v omyl příslibem plnění, které jí neposkytl, ač za něj dostal peníze, tj. trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. Redakční poznámka: Nyní jde o ustanovení § 173 a § 209 tr. zákoníku.

O podvodné jednání naplňující znaky trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák.* se může jednat v případě, kdy pachatel úmyslně nabízí k prodeji zboží (výrobky, věci nebo zařízení), jemuž přiznává vlastnosti či funkce, které nemá, toto neodpovídá požadovaným technickým parametrům a nemůže buď vůbec nebo řádně sloužit k účelu, jemuž je určeno, a cílem nabídky takového zboží primárně není vlastní obchodní činnost pachatele, ale naopak jde jen o klamavé zastírání jeho snahy toliko vylákat od kupujícího finanční prostředky a tím mu předstíráním neexistujících skutečností způsobit škodu a na jeho úkor se obohatit. Pokud by kupující se znalostí skutečného stavu nabízeného zboží toto vůbec nezakoupil, pak je za způsobenou škodu nutno považovat celou finanční částku vylákanou takovým jednáním pachatele. Jestliže se strany dohodly na kupní ceně nabízeného zboží se znalostí všech podstatných okolností, pak jen z té skutečnosti, že dohodnutá cena je vyšší, než odpovídá skutečné užitné hodnotě věci, nelze dovozovat podvodné jednání prodávajícího ve smyslu ustanovení o trestném činu podvodu. S ohledem na zákonitosti tržní ekonomiky založené na nabídce a poptávce nelze kriminalizovat jednání spočívající jen v tom, že je zboží prodáváno za vyšší cenu, než jaká odpovídá jeho faktické užitné hodnotě. * Redakční poznámka: Protože v posuzované věci nabízené zboží nebylo určeno poškozeným jako spotřebitelům ve smyslu ustanovení § 121 tr. zák. (resp. § 253 tr. zákoníku), tak nepřicházela v úvahu kvalifikace činu jako trestného činu poškozování spotřebitele. Nyní srov. § 209 tr. zákoníku o trestném činu podvodu.

Ustanovení § 37a tr. zák. se aplikuje i ve vztahu k těm dílčím útokům pokračujícího trestného činu, ohledně nichž bylo dříve v rámci postupu podle § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. sice trestní stíhání zastaveno, avšak na podnět obviněného se v řízení pokračovalo, a tudíž mu trest za ně nebyl ve smyslu § 227 tr. ř. uložen. Ustanovení § 37a tr. zák. totiž neobsahuje pravidlo, že jej nelze aplikovat v případě, kdy je část odsouzení takové povahy, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen (§ 45 odst. 3 tr. zákoníku). Jeho použití je spojeno s novým výrokem o vině, neboť je v souladu s § 37a tr. zák. (§ 45 odst. 1 tr. zákoníku), že o všech dílčích útocích pokračujícího trestného činu soud rozhodne jedním rozhodnutím. Za tyto dílčí útoky pokračujícího skutku, ohledně nichž bylo dříve trestní stíhání zastaveno, však ve smyslu § 227 tr. ř. společný trest neukládá.

Vyrozumění o konání veřejného zasedání odvolacího soudu (§ 233 odst. 1 tr. ř.) lze obviněnému doručovat na jakoukoli adresu, ohledně které je možno předpokládat, že si tam vyzvedne doručovanou zásilku. Nemusí jít jen o adresu, kterou obviněný výslovně označil za účelem doručování ve smyslu § 55 odst. 1 písm. c) a § 63 odst. 2 tr. ř., ale též např. o adresu ohlašovny trvalého pobytu (obecního, resp. městského úřadu), jestliže obviněný není přihlášen k trvalému pobytu na jiném místě a sám se rozhodl pro takové řešení.

Překážkou předání vyžádané osoby není to, že vyžadující strana vydala dva evropské zatýkací rozkazy, na jejichž základě je vyžádáno předání téže osoby, neboť je-li o předání žádáno stejným státem, neuplatní se volba předvídaná v ustanovení § 419 odst. 1 tr. ř. pro případ souběhu evropských zatýkacích rozkazů. Pro takový závěr svědčí možnost státu, jemuž již vyžádaná osoba byla předána, žádat dodatečně o souhlas se stíháním jiných trestných činů spáchaných před předáním či o souhlas s výkonem trestu odnětí svobody, ochranného opatření apod.