Sešit č. 10/1968

Nelze-li v trestním řízení prokázat subjektivní stránku trestného činu proto, že rozpoznávací nebo určovací schopnost obviněného byla v době činu potlačena, avšak obviněný přitom byl ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zák. odpovědný za spáchání činu, je nutno čin kvalifikovat pouze podle znaků objektivní stránky trestného činu. Jsou-li však tyto znaky shodné u více trestných činů (např. u trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 tr. zák. a u trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle § 249 odst. 1 tr. zák.), uzná soud obviněného vinným podle toho ustanovení trestného zákona, které je pro obviněného nejpříznivější.

Úmysl vykonat násilí v domě nebo v bytě jiného ve smyslu § 238 odst. 1 al. 2 tr. zák. se může vztahovat nejen na násilí vůči osobě, ale i na násilí vůči věci, která je v domě nebo v bytě jiného umístěna. 

Za takové násilí se považuje svévolné vystěhování nebo spálení věcí, které se nacházejí v domě nebo v bytě jiného.

K posuzování předpokladů pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.

Samo doporučení znalců lékařů, zda je či není vhodné uložit obviněnému ochranné léčení (§ 72 odst. 1, 2 písm. a tr. zák.), není dostatečným podkladem pro rozhodnutí soudu o této otázce. Takové rozhodnutí může soud učinit až na základě zhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů, zejména po zhodnocení celého znaleckého důkazu, provedeného vyšetřováním duševního stavu obviněného.

Nebezpečnost pobytu pachatele činu jinak trestného (§ 72 odst. 1 tr. zák.) na svobodě není možno vyvozovat vždy jenom z jednání, které vykazuje v daném případě jinak znaky trestného činu. Pro závěr o pravděpodobnosti možného opakování jednání jinak trestného musí být zjišťován též stupeň duševní poruchy pachatele, příp. jeho dosavadní recidivní projevy, které mohou vytvářet stav nebezpečí pro společnost při ponechání takového pachatele na svobodě. 

U verbálních útoků takovýchto osob, ať jsou namířeny proti jednotlivci nebo proti skupinám obyvatelů, příp. proti organizaci, je třeba posuzovat, zda z pobytu těchto osob na svobodě vyplývá nebezpečí pro společnost, vždy vzhledem k situaci, za níž k verbálním útokům dochází. Jen ojedinělé jednání nepříčetného pachatele není v takových případech zpravidla množné považovat za postačující podklad pro závěr o nebezpečnosti jeho pobytu na svobodě.

I. Podávání stížností a žádostí, kterými se odsouzený domáhá ve výkonu trestu odnětí svobody svých práv a oprávněných zájmů ve smyslu § 11 zák. č. 59/1965 Sb., nelze považovat za projev nekázně a nedostatku převýchovy, odůvodňující přeřazení odsouzeného do vyšší nápravně výchovné skupiny.

II. Odsouzený ve výkonu trestu odnětí svobody má právo žádat o přeřazení jenom z vyšší do nižší, nikoliv z nižší do vyšší nápravně výchovné skupiny.

I. Okolnost, že se provinilý občan dopustí činů proti majetku opětovně, uvedená v § 18 odst. 1 alin. 2 zák. č. 38/1961 Sb., vylučuje možnost posoudit jako provinění jednání, které by jinak naplňovalo znaky provinění proti majetku v osobním vlastnictví podle § 18 odst. 1 alin. 1 zák. č. 38/1961 Sb. Tato okolnost však není splněna u prvního z více skutků, jimiž se pachatel zmocnil cizí věci z majetku v osobním vlastnictví v úmyslu nakládat s ní jako s vlastní. Proto se takovýto první z více skutků, jímž byla způsobena škoda příliš nepřevyšující částku 500 Kčs, posoudí nikoliv jako trestný čin krádeže, ale jenom jako provinění proti majetku v osobním vlastnictví podle § 18 odst. 1 zák. č. 38/1965 Sb., pokud tomu nebrání jiná okolnost, jmenovitě pokud čin není z jiných důvodů zvlášť zavržitelný.

Za spáchání činů proti majetku "opětovně" lze považovat činy, které osoba spáchá až po prvním z více skutků, nikoliv již první skutek.

Čin z jiných důvodů zvlášť zavržitelný je čin výrazněji společensky nebezpečný, např. proto, že se jej pachatel dopustil jako organizátor, že se pokusil věc získanou krádeží uchovat bezprostředně po činu násilím, že činem projevil zvláštní bezohlednost vůči spoluobčanům nebo společnosti apod.

II. O tom, že bude proveden v hlavním líčení důkaz přečtením protokolu o výpovědi svědka nebo znalce, musí soud rozhodnout ve smyslu § 119 odst. 1 tr. ř. usnesením, které vyhlásí (§ 135 tr. ř.); přitom zhodnotí význam dokazované skutečnosti pro správné rozhodnutí věci i důkazní sílu ostatních důkazů a posoudí, zda osobní výslech svědka nebo znalce není se zřetelem na význam dokazované skutečnosti nebo se zřetelem na povahu ostatního důkazního materiálu nutný.