Rok 2015

Rozhodčí nález, který ve svém výroku ukládá povinnost zaplatit smluvní pokutu z určené částky v procentní výši od konkrétního data do zaplacení jistiny, je materiálně vykonatelný.

Zákonný znak „užito k nuceným pracím“ v ustanoveních § 168 odst. 1 písm. e) a § 168 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku o trestném činu obchodování s lidmi je nutné vykládat v souladu s pojmem nucené práce ve smyslu čl. 2 odst. 1 Úmluvy o nucené nebo povinné práci č. 29 Mezinárodní organizace práce, přijaté dne 28. června 1930, vyhlášené pod č. 506/1990 Sb., podle něhož jí je každá práce nebo služba, která se na kterékoli osobě vymáhá pod pohrůžkou jakéhokoli trestu a ke které se dotčená osoba nenabídla dobrovolně. 

Uvedený znak je proto naplněn např. jednáním pachatele, který dopraví cizí státní příslušníky na území České republiky a poté jim odebere cestovní a osobní doklady, omezuje je ve svobodě pohybu, za vykonanou práci jim nevyplácí odpovídající mzdu, příkazy k práci vynucuje pohrůžkami újmy na zdraví, životě nebo bitím, přičemž uvedené osoby se ocitají ve zranitelném postavení i z důvodu neznalosti prostředí a jazyka v cizí zemi a jejich lidská svoboda a důstojnost je tak závažně omezena.

Spor o náhradu škody způsobené porušením zákazu neoprávněného odběru elektřiny odběratelem z elektrizační soustavy (§ 51 odst. 2 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů /energetický zákon/), není z hlediska ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vztahem ze spotřebitelské smlouvy a dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, není přípustné.

Doplňková ochrana ve smyslu § 14a odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, se uděluje cizinci ve vztahu ke konkrétnímu státu, kterým je buď stát, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, stát jeho posledního trvalého bydliště. Proto udělení takové doplňkové ochrany je překážkou přípustnosti vydání ve smyslu § 393 písm. b) tr. ř. jen vůči těmto státům, nikoliv i státům dalším.*) *) Poznámka redakce: nyní jde o překážku přípustnosti vydání ve smyslu § 91 odst. 1 písm. b) zák. č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních

Je-li Nejvyšší soud žádán o určení místně příslušného soudu dle § 11 odst. 3 o. s. ř. na základě pravomocného rozhodnutí, jímž soud prvního stupně vyslovil svou místní nepříslušnost a rozhodl o postoupení věci Nejvyššímu soudu za účelem určení místně příslušného soudu, Nejvyšší soud určí místně příslušný soud, aniž zkoumá (aniž je oprávněn zkoumat), zda je dána pravomoc českých soudů k projednání a rozhodnutí věci. Před vydáním rozhodnutí, jímž vyzve k určení místně příslušného soudu Nejvyšší soud, je soud, u kterého byla podána žaloba, povinen náležitě zkoumat, zda v případě sporu s mezinárodním prvkem je dána pravomoc českého soudu, a tento svůj závěr v takovém rozhodnutí (dospěje-li k závěru, že pravomoc českých soudů je dána, takže je namístě postup dle § 11 odst. 3 a § 105 o. s. ř.) náležitě odůvodnit. 

Pravomoc českých soudů v řízení o soudní úschově mohla být založena i podle § 37 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., ve spojení s § 86 odst. 1 o. s. ř., byl-li příjemcem ze soudní úschovy český občan.

Veřejnou dražbou ve smyslu § 258 odst. 1 tr. zákoníku se rozumí jednání, jehož účelem je přechod vlastnického nebo jiného práva k předmětu dražby, konané na základě návrhu navrhovatele, při němž se licitátor obrací na předem neurčený okruh osob s výzvou k podávání nabídek a při němž na osobu, která za stanovených podmínek učiní nejvyšší nabídku, přejde příklepem licitátora vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dražby, nebo totéž jednání, které bylo licitátorem ukončeno z důvodu, že nebylo učiněno ani nejnižší podání. Takovou veřejnou dražbou je za splnění uvedených podmínek i dražba prováděná elektronicky.

Při zákonem předepsané 30% kvótě uspokojení věřitelů (§ 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona) se osvobození od placení zbytku dluhů může při oddlužení týkat až 70 % dlužníkových dluhů, bez zřetele k tomu, zda s tím věřitel souhlasí, a k tomu, zda se věřitel nachází ve stejném nebo dokonce horším sociálním a majetkovém postavení než sám dlužník. 

Ustanovení § 398 odst. 4 insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle tam určených kritérií dle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, jež tato kritéria naplňují. Žádá-li dlužník ve smyslu ustanovení § 391 odst. 2 insolvenčního zákona a § 398 odst. 4 insolvenčního zákona pro případ schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře o stanovení nižších než zákonem určených měsíčních splátek, insolvenční soud žádosti nevyhoví, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem nelze důvodně předpokládat, že hodnota plnění, které při oddlužení obdrží nezajištění věřitelé, bude stejná nebo vyšší než 50 % jejich pohledávek. 

K „okolnostem případu“, jež mohou odůvodňovat (dle § 38 odst. 3 insolvenčního zákona) přiměřené zvýšení nebo snížení odměny insolvenčního správce, nepatří majetkové poměry dlužníka.