Rok 2008

Zápočet vazby podle § 38 odst. 1 tr. zák. není omezen jen na případy, v nichž odsouzenému byl uložen pouze trest odnětí svobody, neboť zákon tento postup vylučuje jen tehdy, není-li započítání vazby vzhledem k druhu uloženého trestu vůbec možné. V důsledku toho lze dobu strávenou ve vazbě započítat i do trestu obecně prospěšných prací uloženého v řízení, v němž byl odsouzený ve vazbě, a touto započítanou vazbou odsouzený vykonal trest obecně prospěšných prací v části odpovídající přepočtu podle ustanovení § 45a odst. 4 tr. zák., tj. každý den vykonané vazby odpovídá výkonu dvou hodin trestu obecně prospěšných prací.

Nároky „oprávněných“ osob uvedených v § 14 písm. a) a b) zákona č. 42/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů nemají povahu restitučních nároků ve smyslu ustanovení § 68 zákona č. 328/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů*).

Jestliže si pachatel přisvojil peníze, které mu byly omylem zaslány na bankovní účet, s nímž disponoval, pak pro rozlišení, zda tím spáchal trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. (s využitím omylu jiného) nebo trestný čin zatajení věci podle § 254 odst. 1 tr. zák. (tj. věci, která se dostala do moci pachatele omylem), je rozhodující, zda pachatel věděl o omylu jiné osoby v době, kdy se peníze dostaly do jeho moci, tj. když se skutečně dozvěděl o takové platbě na bankovní účet (např. na základě výpisu z účtu). Věděl-li pachatel již v této době, že jde o peníze, které mu byly zaslány omylem, může spáchat jen trestný čin podvodu, nikoli trestný čin zatajení věci. Uvědomí-li si pachatel omyl (nebo je-li na něj upozorněn) až poté, co již získal cizí věc, za níž se považují podle § 89 odst. 13 tr. zák. i peníze na účtu, do své dispozice (do své moci), nemůže naplnit skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. V takovém případě není vyloučena jeho trestní odpovědnost pro trestný čin zatajení věci podle § 254 tr. zák.

Penále za nezaplacení daní nebo pojistného na veřejné zdravotní pojištění, u kterého povinnost zaplatit penále vznikla po prohlášení konkursu na majetek dlužníka, je ve smyslu ustanovení § 33 odst. 1 písm. d) zákona č. 328/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů*) vyloučeno z uspokojení v konkursu; úprava obsažená v § 58 zákona č. 337/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů a v § 18 odst. 6 zákona č. 592/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů nemá na tento závěr žádný vliv.

Jen ze samotné skutečnosti, že jeden podnikatel poskytl druhému podnikateli peníze v podobě zálohy na dodání věci (zboží), které si bude muset dodavatel teprve opatřit, nelze usuzovat na uzavření jiné než kupní smlouvy (např. smlouvy o obstarání věci podle § 733 a násl. obč. zák.) ani učinit závěr, že záloha nepřešla do vlastnictví dodavatele a může být předmětem trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. spáchaného ke škodě podnikatele, který poskytl zálohu (viz rozhodnutí pod č. 23/2004 Sb. rozh. tr.). Spáchání trestného činu zpronevěry však přichází v úvahu za situace, jestliže peníze v podobě zálohy sice byly poskytnuty prodávající právnické osobě na podkladě kupní smlouvy, takže přešly do jejího vlastnictví (majetku), ale pachatel jako fyzická osoba jednající za tuto právnickou osobu (např. jako statutární orgán) si je přisvojil a použil pro svoji potřebu; trestný čin je v tomto případě spáchán ke škodě prodávající právnické osoby.

Z ustanovení § 66 odst. 2 ve spojení s § 566 odst. 1 obch. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2000, vyplývá, že nebyla-li mezi společností s ručením omezeným a jejím jednatelem uzavřena smlouva o výkonu funkce, má jednatel právo na odměnu určenou podle ustanovení § 571 odst. 1 obch. zák.

Nutná obrana je vyloučena z důvodu tzv. intenzivního excesu tehdy, když čin obránce zcela jasně, očividně a nepochybně neodpovídá všem rozhodným okolnostem charakterizujícím způsob útoku. Podle ustanovení § 13 tr. zák. nesmí být nutná obrana ve vztahu ke způsobu útoku zcela zjevně nepřiměřená, tudíž může být nepřiměřená nebo zjevně nepřiměřená. Pro jednání v nutné obraně není podstatná tzv. subsidiarita, tj. nevyžaduje se, aby se obránce snažil vyhnout hrozícímu nebo již probíhajícímu útoku nebo aby použil nejdříve mírnější způsoby obrany a jejich intenzitu případně stupňoval až podle způsobu útoku. Proto intenzivní exces z mezí nutné obrany nelze spatřovat jen v tom, že napadená osoba se útoku nevyhnula útěkem, i když byl útěk možný, anebo že nezvolila mírnější možnou obranu, pokud použitou (intenzivnější) obranu ještě nelze považovat za zcela zjevně nepřiměřenou způsobu útoku. V případě excesu z mezí nutné obrany je podmínkou trestní odpovědnosti obránce nejen zaviněné překročení mezí nutné obrany, ale jeho zavinění se musí vztahovat též ke znakům příslušné skutkové podstaty, kterou tím naplnil, přičemž nemusí jít o stejnou formu zavinění.