Rok 2002

I. Předmětem trestního stíhání je vždy skutek, v němž je spatřován trestný čin, přičemž podstatou skutku je trestněprávně relevantní jednání pachatele a jím zapříčiněný trestněprávně významný následek. Od skutku je nutno odlišovat jeho popis, který musí obsahovat ty skutkové okolnosti, které jsou právně významné z hlediska naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty stíhaného trestného činu. I když v případě obviněného stíhaného pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. není v popisu skutku uvedeno, že pachatel zranil také další osobu, a to např. proto, že její zranění nepředstavovalo takové ublížení na zdraví, jaké předpokládá tato skutková podstata, nic to nemění na tom, že stíhaným skutkem došlo také k poškození této osoby a popřípadě i ke vzniku majetkové újmy. V takovém případě nic nebrání tomu, aby bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě škody způsobené zraněním této osoby, neboť k jejímu vzniku došlo zaviněným protiprávním jednáním obviněného, pro které je trestně stíhán, a vzniklá škoda je v příčinné souvislosti s tímto jednáním. 

II. Ze samotné systematiky druhů trestů uvedené v § 27 tr. zák. nelze dovodit, že trest obecně prospěšných prací by bylo možno obecně pokládat za mírnější trest než trest odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen (srov. rozhodnutí pod č. 56/1997 Sb. rozh. tr.). 

III. Není vyloučeno uložení trestu obecně prospěšných prací v takové výši, že uložený počet hodin tohoto trestu činí z pohledu případné jeho přeměny v trest odnětí svobody (§ 45a odst. 4 tr. zák.) méně, než je dolní hranice trestní sazby stanovené pro příslušný trestný čin, pokud jsou při ukládání trestu splněny podmínky vymezené zejména v ustanoveních § 23 odst. 1 tr. zák., § 31 odst. 1 tr. zák. a § 45a tr. zák.

K projevu vůle obce (pronajímatele), jež by směřovala k udělení písemného souhlasu pronajímatele s podnájmem bytu, nemůže bez dalšího dojít postupem pracovníka obce, který v souvislosti s plněním úkolů obce při výkonu státní správy podle zákona č. 135/1982 Sb., o hlášení a evidenci pobytu občanů,*) vyznačil přechodný pobyt občana (podnájemce) v tomto bytě. 

Pro závěr o hrubém porušení povinnosti nájemce ve smyslu § 711 odst. 1 písm. d) a § 719 odst. 1 obč. zák. není podstatné, zda a jakou formou nájemce o udělení souhlasu s podnájmem žádal, nýbrž to, zda mu pronajímatel takový souhlas (v předepsané písemné formě) dal. 

Písemný souhlas s přenecháním bytu do podnájmu může pronajímatel nájemci udělit (bez nutnosti určení konkrétního podnájemce) již při uzavření nájemní smlouvy. Nelze rovněž vyloučit udělení takového souhlasu v evidenčním listu. 

Předpokladem pro uplatnění výpovědního důvodu dle § 711 odst. 1 písm. d) a § 719 odst. 1 obč. zák. není předchozí výzva pronajímatele k odstranění protiprávního stavu. 

Nepřezkoumatelný je rozsudek, jehož skutkové a právní závěry vycházejí z tzv. souhrnného zjištění, jímž se zjišťuje rozhodný skutkový stav současně na základě všech provedených důkazů, aniž se uvede, na základě kterých konkrétních důkazů se to které zjištění činí a z jakých důvodů, jakož i bez vysvětlení případných rozporů mezi nimi. 

O nepřezkoumatelný rozsudek jde i tehdy, odpovídají-li v něm formulované skutkové a právní závěry skutkovým zjištěním, která soud prvního stupně z provedených důkazů učinil v předchozím rozsudku, jejž odvolací soud zrušil, aniž soud prvního stupně v novém rozhodnutí příslušná skutková zjištění zopakoval nebo na ně alespoň odkázal.

V jednání pachatele, který uvede v omyl orgány zajišťující kontrolu přechodu státní hranice tím, že překročí státní hranici na cizí cestovní pas, který předloží k pasové kontrole, nelze spatřovat zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu poškozování cizích práv podle § 209 tr. zák., neboť takové jednání nezpůsobuje vážnou újmu na právech těchto státních orgánů.

Rozvrhové usnesení není exekučním titulem, který by zakládal překážku věci rozsouzené pro řízení o pohledávce, která sice byla v konkursu zjištěna, ale nebyla uspokojena. 

Exekučním titulem dle § 45 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů je seznam přihlášek. Jde o veřejnou listinu, která však nepředstavuje překážku, jež by po zrušení konkursu bránila projednání sporu o stejné plnění před orgánem, do jehož pravomoci náleží projednání takové věci.

Ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák. je koncipováno tak, že vyjadřuje celkem tři kritéria pro stanovení výše škody. Těmito kritérii jsou: cena, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává, účelně vynaložené náklady na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo účelně vynaložené náklady na uvedení v předešlý stav. 

Vzájemný vztah těchto kritérií není takový, že by šlo o alternativy, z nichž by si orgány činné v trestním řízení mohly podle volného uvážení zvolit tu, kterou použijí. Mezi uvedenými kritérii je určitá hierarchie, která vyjadřuje, že primárním hlediskem je hledisko ceny, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává, a že teprve v případě, kdy výši škody není možné zjistit podle tohoto hlediska, je použitelné některé z dalších dvou hledisek, to znamená hledisko účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo hledisko účelně vynaložených nákladů na uvedení v předešlý stav.

Jestliže soud před novým rozhodnutím o věci nedoručil účastníku řízení rozhodnutí, kterým dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu o odmítnutí odvolání pro opožděnost, a ten proto nereagoval na vzniklou procesní situaci (např. tím, že by soudu předestřel nová tvrzení ke včasnosti odvolání), pak mu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. ve znění účinném před 1. lednem 2001 v průběhu řízení nesprávným postupem odňal možnost před soudem jednat.*) 

Pokud odsouzený, který vykonává trest odnětí svobody, při dočasném pobytu mimo věznici úmyslně porušil stanovené omezení pohybu jak co do místního, tak co do časového určení a následně se skrýval na různých místech v úmyslu vyhnout se dalšímu výkonu trestu odnětí svobody, je třeba jeho počínání posuzovat již jako uprchnutí ve smyslu § 171 odst. 2 písm. b) tr. zák. o trestném činu maření výkonu úředního rozhodnutí. Samotné uprchnutí nelze z hlediska naplnění formálních znaků této skutkové podstaty chápat pouze jako útěk z objektu věznice s násilným překonáváním překážek či fyzického odporu střežících osob.