Rok 2000

Je-li trestní příkaz zatížen vadou, v důsledku níž se jako institut s povahou odsuzujícího rozsudku ( § 314e odst. 5, věta první, tr. ř. ) stal nezákonným a je třeba jej proto podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušit, je nutno v případě, kdy nápravu lze zjednat jen pokračováním v řízení, jej zrušit celý, i když zjištěná vada dopadá pouze na správnost výroku o trestu.

I. Zaměstnanci, jenž pobírá náhradu za ztrátu na výdělku podle ustanovení § 195 zák. práce, neboť pro onemocnění nemocí z povolání musel být převeden na jinou, méně placenou práci v podzemí dolu, a který byl pro dosažení nejvyšší přípustné expozice převeden z této práce na jinou, ještě méně placenou práci na povrchu dolu, nebo se kterým byl pro dosažení nejvyšší přípustné expozice rozvázán pracovní poměr, přísluší i po tomto převedení (rozvázání pracovního poměru) náhrada za ztrátu na výdělku v původní výši (tj. bez zřetele ke změnám v jeho výdělkových poměrech, k nimž došlo následkem převedení na jinou práci, provedenému z důvodu dosažení nejvyšší přípustné expozice), ledaže by nastaly okolnosti, které mají vliv na výši této náhrady (§ 202 odst. 1 zák. práce). Skutečnost, že zaměstnanec byl převeden pro dosažení nejvyšší přípustné expozice na práci na povrchu dolu (byl s ním rozvázán pracovní poměr), popřípadě že uplynula doba stanovené nejvyšší přípustné expozice pro práci, kterou vykonával před vznikem škody (před onemocněním nemocí z povolání), nemá sama o sobě za následek přerušení příčinné souvislosti mezi škodou a nemocí z povolání a nepředstavuje ani změnu poměrů poškozeného ve smyslu ustanovení § 202 odst. 1 zák. práce. II. Výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání ve smyslu ustanovení § 195 odst. 1 zák. práce se u zaměstnanců, kteří přestali práci, již původně vykonávali po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání, konat pro dosažení nejvyšší přípustné expozice nebo z jiných důvodů nesouvisejících s pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a na práci nově vykonávané dosahují nižší výdělky než dosud, stanoví ode dne následujícího po skončení výkonu této práce ve výši jejich průměrného výdělku, zjištěného k tomuto dni. III. Zvýšení průměrného výdělku, popřípadě upraveného průměrného výdělku podle nařízení vlády, vydaného na základě zmocnění obsaženého v ustanovení § 202 odst. 2 zák. práce, se vztahuje nejen na průměrný výdělek před vznikem škody, ale i na průměrný výdělek po pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, který je rozhodný pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity). IV. Dosáhne-li poškozený zaměstnanec po pracovním úrazu nebo nemoci z povolání vyšší výdělek, než kolik činí jeho průměrný výdělek, zjištěný ke dni, v němž přestal konat pro dosažení nejvyšší přípustné expozice nebo z jiných důvodů nesouvisejících s pracovním úrazem nebo nemocí z povolání dosavadní práci, popřípadě než kolik činí jeho průměrný výdělek, upravený podle nařízení vlády, vydaného na základě zmocnění obsaženého v ustanovení § 202 odst. 2 zák. práce, jde o podstatnou změnu poměrů poškozeného ve smyslu ustanovení § 202 odst. 1 zák. práce.

I. Svolení oprávněného orgánu je třeba k trestnímu stíhání pro trestný čin, který byl spáchán v souvislosti s výkonem soudcovské funkce, i v případě, kdy osoba, která jej spáchala, již soudcovskou funkci nevykonává. II. Je-li ke stíhání určité osoby podle zákona třeba souhlasu ( § 11 odst. 1 písm. c/ tr. ř.), orgány činné v trestním řízení takový souhlas opatřují od oprávněného orgánu přímo, nikoli prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti České republiky. Formulace “takový souhlas nebyl dán” citovaného ustanovení znamená právní stav, kdy byl souhlas k trestnímu stíhání oprávněným orgánem odepřen, tj. po předložení věci se příslušný orgán vyjádřil tak, že souhlas neuděluje. Příslušné orgány trestního řízení proto musí předtím, než dojdou k závěru, že stíhání takové osoby je vyloučeno z uvedeného zákonného důvodu a nelze je zahájit, popř. bylo-li již zahájeno, je nutné je zastavit, předložit věc s návrhem na udělení souhlasu s trestním stíháním příslušnému orgánu. Stav, kdy je zřejmé, že je třeba k trestnímu stíhání opatřit souhlas a čeká se na vyžádané vyjádření oprávněného orgánu, popř. se odstraňují pochybnosti o tom, zda je souhlasu třeba, postupem podle § 10 odst. 2 tr. ř., pouze dočasně brání zahájení trestního stíhání, nebo brání v pokračování v trestním stíhání v tom smyslu, že by se prováděly jiné úkony, než je právě opatřování souhlasu. Důkazy provedené v této době jsou v dalším řízení nepoužitelné. Vzniknou-li pochybnosti o tom, zda je ke stíhání určité osoby podle zákona třeba souhlasu oprávněného orgánu, musí orgány činné v trestním řízení předložit věc Nejvyššímu soudu, aby o tom rozhodl podle § 10 odst. 2 tr. ř. Tuto otázku nemohou řešit samostatně jako otázku předběžnou podle § 9 odst. 1 tr. ř.

Rozsudek, kterým soud vůči osobě zapsané jako vlastník nemovitosti v katastru nemovitostí (žalovanému) určí, že státní podnik (žalobce) má k této nemovitosti právo hospodaření, je způsobilým podkladem pro změnu zápisu vlastnických vztahů v katastru nemovitostí potud, že na jeho základě se zapíše do katastru vlastnické právo státu a právo hospodaření příslušného státního podniku.

Jestliže po vyčerpání všech dostupných důkazů zůstane nevyjasněno, zda obviněný spáchal posuzovaný trestný čin před tím, než byl vyhlášen odsuzující rozsudek soudem prvního stupně za jeho jiný trestný čin, nebo až poté, je nutné při ukládání trestu postupovat podle zásady in dubio pro reo a použít ustanovení § 35 odst. 2 tr. zák. o ukládání souhrnného trestu. Podle uvedené zásady je nutno postupovat a přiklonit se k možnosti pro obviněného výhodnější i v dalších případech, kdy po vyčerpání všech dostupných důkazů zůstane nejisté, zda ke spáchání posuzovaného činu došlo před jiným rozhodnutím, či po něm, a jde přitom o závěr důležitý pro rozhodnutí.

Výši bezdůvodného obohacení záležejícího v užívání nebytových prostor na základě neplatné nájemní smlouvy určí soud peněžitou částkou, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobných nebytových prostor, zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce za obvyklých okolností byl povinen plnit podle nájemní smlouvy. Bylo-li nájemné v posuzovaném období regulovanou cenou, nemůže výše bezdůvodného obohacení přesáhnout částku omezenou cenovými předpisy.

Pachatelem trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 tr. zák. je plátce daně, uvedeného pojistného nebo uvedeného příspěvku, který nesplní svou zákonnou povinnost odvést tyto platby, resp. jejich části za jiného. Je jím výlučně zaměstnavatel (resp. jeho statutární orgán nebo odpovědný pracovník, který má platby provést) jako plátce té části daně, pojistného nebo příspěvku, jejichž uhrazení zákon ukládá poplatníkovi - zaměstnanci. Naproti tomu zaměstnavatel jako dlužník daně, pojistného nebo příspěvku, který neodvede tyto platby v části, kterou je povinen odvádět sám za sebe, není za toto jednání trestně odpovědný. To např. znamená, že trestní odpovědnost na zaměstnavatele, resp. jeho statutární orgán nebo odpovědného pracovníka dopadá jen za neodvedení jedné třetiny pojistného na zdravotní pojištění ve smyslu § 9 odst. 2 zák. č. 48/1997 Sb., a nikoli za neodvedení dvou třetin, kterou citované ustanovení ukládá uhradit přímo jemu.