Rok 1996

Pokud krajský soud rozhodne, že vydání do ciziny je přípustné, musí zároveň vzít osobu, o jejíž vydání jde, do vazby (§ 381 odst. 2 tr. ř.). Vzetí do vazby je v takovém případě obligatorní a tzv. vydávací vazbu nelze nahradit jiným opatřením.Jestliže se osoba, která má být vydána do ciziny v řízení podle § 379 a násl. tr. ř., již nezdržuje na území České republiky, nelze rozhodovat o přípustnosti jejího vydání podle § 380 odst. 1 tr. ř. Návrh státního zástupce na takové rozhodnutí, pokud byl již podán, je nutno zamítnout.

Návrh na vydání rozsudku, aby soud přivolil k výpovědi nájmu bytu, a jeho odůvodnění, obsažené v návrhu na zahájení řízení v této právní věci, je procesním úkonem, který v sobě nezahrnuje bez dalšího zároveň výpověď nájmu bytu jako hmotněprávní úkon. Výpověď nájmu bytu může být obsažena v návrhu na zahájení soudního řízení o přivolení k výpovědi nájmu; doručením tohoto návrhu nájemci je výpověď nájmu účinná.

Řízení o vydání do ciziny podle § 379 a násl. tr. ř. se vede o skutku, kterým byl spáchán trestný čin, nikoli o jeho právním posouzení. Jestliže je skutek trestný i podle některého ustanovení trestního zákona České republiky, nemůže již, pokud jde o skutek, na nějž se vyslovení přípustnosti vztahuje, vyvstat právní překážka záležející v tom, že by podle zákona dožádané strany nebyl splněn požadavek oboustranné trestnosti. V takovém případě pak nepřipadá v úvahu vyslovení dalšího výroku, že pro takovou překážku je ohledně určité kvalifikace, kterou trestní zákon České republiky nezná, vydání nepřípustné.

Ustanovení § 492 odst. 1, věta druhá, o.z. ve znění před jeho změnou, provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., týkající se souhlasu podílových spoluvlastníků k převodu podílu, zůstalo v době do 1. 1. 1992 platným a účinným a nebylo dotčeno žádným zákonem, ani ústavním zákonem.

Evropská úmluva o vydávání (uveřejněna pod čís. 549/1992 Sb.) stanoví v čl. 7 odst. 1, že dožádaná strana může odmítnout vydání osoby žádané pro trestný čin, který se považuje podle jejího právního řádu za spáchaný na jejím území. Toto ustanovení umožňuje odmítnout vydání, ale zároveň takové odmítnutí nestanoví jako povinnost. Je potom věcí dožádané strany, zda možnosti odmítnout vydání využije či nikoli. Na tomto závěru nemůže nic měnit princip teritoriality zakotvený v § 17 odst. 1 tr. zák., který pouze vyjadřuje, že působnost trestního zákona se vztahuje na všechny trestné činy spáchané na území České republiky.Při rozhodování v řízení o vydání do ciziny soud posuzuje otázku, zda je vydání přípustné (§ 380 odst. 1 tr. ř.) z hlediska splnění právních podmínek. Vlastní rozhodnutí o povolení vydání do ciziny je podle § 382 odst. 1 tr. ř. svěřeno správnímu orgánu - ministru spravedlnosti, který není povinen povolit vydání do ciziny, i když bylo pravomocně rozhodnuto soudem, že je přípustné.Toto rozdělení úloh uvedených orgánů je nutno chápat tak, že soud pouze zjišťuje, zda neexistuje právní překážka vylučující vydání, a pokud nikoli, je povinen rozhodnut, že vydání je přípustné. Využít možnosti odmítnout vydání dané mezinárodní smlouvou přísluší zcela ministru spravedlnosti v rámci rozhodnutí o povolení vydání.

Oznámení zaměstnance, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel po neplatném rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době dále zaměstnával, je jednostranným právním úkonem zaměstnance, adresovaným zaměstnavateli, který ke své platnosti nevyžaduje písemnou formu. Projev vůle zaměstnance tu může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se tak stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl zaměstnanec projevit. Požadavek zaměstnance, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, není splněn, jestliže zaměstnanec podal u soudu jen žalobu o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru. Oznámení zaměstnance, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, nahrazuje jen taková žaloba, v níž pracovník uplatnil nejen neplatnost rozvázání pracovního poměru, ale také požadavek na náhradu mzdy ve smyslu ustanovení § 61 odst. 1 zák. práce.

Odposlech a záznam telekomunikačního provozu může nařídit za podmínek ustanovení § 88 odst. 1, 2 tr. ř. předseda senátu nebo soudce příkazem, který má povahu rozhodnutí svého druhu nejde o usnesení ve smyslu § 119 odst. 1 tr. ř. ani o opatření.